|
|
 Když na nás dolehnou stíny minulosti
Režisér Jan Hřebejk se po svém příklonu k vážně míněným
psychologickým dramatům opakovaně zabývá otázkou provinění a
jeho sebereflexe. V Nevinnosti ukázal, že i falešné nařčení
může vést k odhalení tíživého rodinného tajemství,
Kawasakiho růže přidala politický rozměr, v jehož rámci
prozkoumala svědomí u člověka, jenž v jedné fázi svého
života selhal. Poté následovaly nyní uváděné Líbánky (středa
6. ledna, ČT1, 20.00). V tomto snímku, na němž opět
spolupracoval se scenáristou Petrem Jarchovským, zacílil na
bagatelizaci a vytěsňování až ne tak dávných vin.
Novomanžel Radim (Stanislav Majer) je totiž konfrontován s
důsledky šikany, kterou kdysi s kamarády páchal na elitní
střední škole – a zatímco on své někdejší počínání ve
zpětném ohlédnutí vnímá jako politováníhodnou klukovinu a
tvrdí, že od té doby dospěl, jeho žena (Anna Geislerová)
vnímá tyto události daleko zjitřeněji. Od počátku je
rozhodnuta podivínského zvěstovatele těchto zpráv (Jiří
Černý), jenž se na honosnou svatbu dostaví s darem více než
morbidním, totiž s pohřební urnou, považovat za nežádoucího
vetřelce, dožaduje se jeho vypovězení, aby posléze pochopila
otřesnost dosud tajených skutků.
Přitom oznamovatel někdejších provinění, ačkoli se děly
nikoli jemu osobně, nýbrž kamarádovi, sotva patří mezi osoby
obdivováníhodné: zevnějškem homosexuálního outsidera,
osamělého a uzavřeného v minulosti, se vymyká mlčky
uznávanému modelu společenské úspěšnosti. Zadrhávající mluva
a jakoby dětinská zarputilost (není náhodné, že nejlépe si
rozumí se spontánními dětmi) mu propůjčují umanutě
donkichotský rozměr.
Líbánky staví na nejednoznačnosti jednotlivých postav,
tvůrci se vyhýbají tomu, aby rozdávali zřetelná hodnotící
znaménka. Návrat k běžné, opět bezproblémové existenci však
neprovází ani sebezpytné prozření u postav, ani divácká
katarze. Filmu, rozplývajícímu se jakoby do ztracena, se
zhusta vyčítá, že pracuje s podobným motivem, který v ještě
vyhrocenější podobě zazní v dánské Rodinné oslavě, avšak
Hřebejk a Jarchovský si počínají mnohem méně expresivně,
hledají spíše náznak nežli otevřený útok. Oslovují však
stejně intenzivně. Vždyť vědomé potlačení sporných, či
dokonce odsouzeníhodných skutků, které se jednomu mohou zdát
malichernými, zatímco v mysli druhého spustí tragické
události, patří k tématům stále navýsost aktuálním.
Jan Jaroš, filmový publicista |
