|
|
Architekt budoucnosti
Piranesi v Praze? Utajená senzace výstavní sezony! Už jen
ten nástup: Mohutná přehlídka celoživotního díla italského
grafika je dobře utajená v prvním patře Clam-Gallasova
paláce. A dál jako na jisté mistrově rytině: Z hlučné Husovy
ulice tichým průjezdem k mohutnému schodišti a po něm do
prvního patra. V rozlehlých sálech, které následují, je pak
vše – a mnohem víc.
Giovanni Battista Piranesi (1720–1778) vystudoval
architekturu a stavitelství, ale v praxi neměl příliš
štěstí. A tak si v osmadvaceti letech otevřel v Římě krám s
kresbami a rytinami. Ty ho proslavily. Umění bral jako
spojení vědy s fantazií, kterou mu po nějakých sto padesáti
letech mohli závidět expresionisté, surrealisté, prostě
avantgardy počátku dvacátého století. A jistě nejen ty. Viz
M. C. Escher. Piranesi spojil rozumovou stavbu s iracionální
výjimkou, s vychýlením, se zneklidňujícím prvkem. Vyšel z
baroka, vstřebal klasicismus a předjal romantismus, jak
svědčí třeba jeho cyklus imaginárních žalářů Carceri.
Monstrózní, výhružně suverénní, nepřehledné interiéry
fantastických staveb – a proti nim, kdesi u země, titěrný,
trpící člověk. Piranesi by našel okamžitě společnou notu s
Poem, Lovecraftem nebo Kafkou, mistry tiché hrůzy, která
převyšuje a pohlcuje nejen obyčejného smrtelníka, ale
nakonec i sama sebe. Ta jemná, detailní péče o každý
milimetr čtvereční obrazu. Ta suverénně nastolená úzkostná
atmosféra celku. Ty nebezpečně vtahující neznámé prostory.
Piranesi byl génius srovnatelný s Dalím: osvojil si klasické
vyjadřovací prostředky, ale využil je jako služebníky svým
vlastním, jedinečným vizím. Vracel se nadšeně do minulosti,
k pilířům řecko-římské kultury, ale jen proto, aby na jejich
základě ukázal budoucnost – aby připomněl člověku jeho
konečnost, malost, bezvýznamnost tváří v tvář pevnému,
neměnnému kameni. Výstava trvá do 1. února 2015.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
