Číslo 2 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantkou.
Nikolou Muchovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

Svoboda je otroctví

Po týdnech strávených v nemocnici konečně nadešel návrat domů, do vytoužené svobody. Jenže ono to není tak jednoduché, jak si to člověk představoval. V nemocnici vládne diktatura – i když v mém případě šlo naštěstí spíše o osvícený absolutismus –, všechno klape, má to řád, jemuž se oslabený jedinec rád přizpůsobí. Tehdy a tehdy se cvičí, přijde injekce, vizita, čas na braní prášků, na jídlo... Stačí, když se tomu člověk poddá, nemusí na nic myslet, o ničem rozhodovat, jen dělá, co se mu řekne, sní, co mu přinesou, a věci se vyvíjejí samy. A pak přijde den, kdy mu sepíší propouštěcí zprávu, vybaví ho recepty, naloží do sanitky, dovezou před práh domu a odevzdají do náruče rodiny. Také téměř dokonalý servis. Co bude dál?
Doma je vše připraveno, navařeno, uklizeno, navrátilec se radostně setkává s lidmi a předměty, které ve špitále tolik postrádal, a skoro má pocit, že by se podobně jako Tornádo Lou z Limonádového Joea měl stát jiným, lepším... Okouzlení z nově nabyté svobody však brzy vyprchá a nevyhnutelně přichází úder reality. Všichni kolem jsou sice laskaví, obětaví a péče o navrátilce je snad dokonce ani neotravuje, ale najednou se tu tyčí kupa dříve nedořešených i úplně nových problémů s prací, s potomky, s penězi a tak dále a řád pacientova života se mění, neboť se svobodou přichází i zodpovědnost. A tak musí začít myslet ne pouze na sebe, ale na své okolí, hlídat si, kdy má brát prášky nebo kdy cvičit, a vůbec se začít snažit, aby lidem kolem moc nekomplikoval život. A ještě ke všemu ho nečekaně drtí i otázky typu: „Na co bys měl chuť k večeři?“ Pořád se sice raduje z nabyté volnosti, ale říká si, že ta diktatura měla i něco do sebe.
Jistě víte, kam mířím. Napsal jsem to schválně tak polopaticky, protože v poslední době musím stále častěji myslet na to, jak si nevážíme naší nabyté svobody, jak toužíme po tom, aby se o nás někdo „postaral“, a je nám jedno, kdo to je a jaké to bude mít důsledky. Jak se nám nechce o ničem přemýšlet, nic řešit, nota bene zvažovat nové možnosti, a jak je tahle naše lenost zhoubná. Jak za chvíli mávneme rukou nad tím, když se o lidech, kteří se odvažují veřejně vyjádřit svůj občanský postoj, začne mluvit jako o „lumpenkavárně“. Jak slovo „intelektuál“ už zase neznamená člověka myslícího a hloubajícího o problémech světa, ale jakéhosi povaleče a vyžírku, který si tu hraje na chytráka z našich peněz. Jak jsme ve své lenosti ochotni tento pohled na lidskou vzdělánost a přemýšlivost akceptovat a jak rádi přijímáme jakákoli jednoduchá řešení. V politice u nás dnes nemá šanci nikdo, kdo zkusí apelovat na naši vlastní odpovědnost, naopak – máte nějaký problém? My se o něj postaráme. Vyrobíme, zařídíme, posoudíme, vyřešíme, zakážeme...
A tak v ulicích přibývá kamer a v zákonech zákazů. Bezdomovce přestěhujeme z centra města, to je náš volební program. Cikány taky někam vystěhujeme, s Němci už jsme to udělali a Araby si sem pro jistotu vůbec nepustíme. Děsí nás jejich burky, i když sami je máme na hlavách taky, jen nejsou vidět.
Pokouším se cvičit, ale dělá mi problémy správné dýchání. Kéž by tu byla moje cvičitelka, kde je jí konec, kdo se o mě postará? Zkouším vytlačit vzduch co nejhlouběji do spodního břicha a srovnat si páteř. A v duchu si s nádechem a výdechem odříkávám hesla z Orwellova 1984: Svoboda je otroctví, nevědomost je síla...

Jan Burian, písničkář a spisovatel



  Svoboda je otroctví
  Zpěvník Jana Buriana 
 
  ...stíny minulosti
  Dívejte se
 
  Architekt budoucnosti   
  Navštivte