|
|
 Svoboda
je otroctví
Po týdnech strávených v nemocnici konečně nadešel návrat
domů, do vytoužené svobody. Jenže ono to není tak
jednoduché, jak si to člověk představoval. V nemocnici
vládne diktatura – i když v mém případě šlo naštěstí spíše o
osvícený absolutismus –, všechno klape, má to řád, jemuž se
oslabený jedinec rád přizpůsobí. Tehdy a tehdy se cvičí,
přijde injekce, vizita, čas na braní prášků, na jídlo...
Stačí, když se tomu člověk poddá, nemusí na nic myslet, o
ničem rozhodovat, jen dělá, co se mu řekne, sní, co mu
přinesou, a věci se vyvíjejí samy. A pak přijde den, kdy mu
sepíší propouštěcí zprávu, vybaví ho recepty, naloží do
sanitky, dovezou před práh domu a odevzdají do náruče
rodiny. Také téměř dokonalý servis. Co bude dál?
Doma je vše připraveno, navařeno, uklizeno, navrátilec se
radostně setkává s lidmi a předměty, které ve špitále tolik
postrádal, a skoro má pocit, že by se podobně jako Tornádo
Lou z Limonádového Joea měl stát jiným, lepším... Okouzlení
z nově nabyté svobody však brzy vyprchá a nevyhnutelně
přichází úder reality. Všichni kolem jsou sice laskaví,
obětaví a péče o navrátilce je snad dokonce ani neotravuje,
ale najednou se tu tyčí kupa dříve nedořešených i úplně
nových problémů s prací, s potomky, s penězi a tak dále a
řád pacientova života se mění, neboť se svobodou přichází i
zodpovědnost. A tak musí začít myslet ne pouze na sebe, ale
na své okolí, hlídat si, kdy má brát prášky nebo kdy cvičit,
a vůbec se začít snažit, aby lidem kolem moc nekomplikoval
život. A ještě ke všemu ho nečekaně drtí i otázky typu: „Na
co bys měl chuť k večeři?“ Pořád se sice raduje z nabyté
volnosti, ale říká si, že ta diktatura měla i něco do sebe.
Jistě víte, kam mířím. Napsal jsem to schválně tak
polopaticky, protože v poslední době musím stále častěji
myslet na to, jak si nevážíme naší nabyté svobody, jak
toužíme po tom, aby se o nás někdo „postaral“, a je nám
jedno, kdo to je a jaké to bude mít důsledky. Jak se nám
nechce o ničem přemýšlet, nic řešit, nota bene zvažovat nové
možnosti, a jak je tahle naše lenost zhoubná. Jak za chvíli
mávneme rukou nad tím, když se o lidech, kteří se odvažují
veřejně vyjádřit svůj občanský postoj, začne mluvit jako o „lumpenkavárně“.
Jak slovo „intelektuál“ už zase neznamená člověka myslícího
a hloubajícího o problémech světa, ale jakéhosi povaleče a
vyžírku, který si tu hraje na chytráka z našich peněz. Jak
jsme ve své lenosti ochotni tento pohled na lidskou
vzdělánost a přemýšlivost akceptovat a jak rádi přijímáme
jakákoli jednoduchá řešení. V politice u nás dnes nemá šanci
nikdo, kdo zkusí apelovat na naši vlastní odpovědnost,
naopak – máte nějaký problém? My se o něj postaráme.
Vyrobíme, zařídíme, posoudíme, vyřešíme, zakážeme...
A tak v ulicích přibývá kamer a v zákonech zákazů.
Bezdomovce přestěhujeme z centra města, to je náš volební
program. Cikány taky někam vystěhujeme, s Němci už jsme to
udělali a Araby si sem pro jistotu vůbec nepustíme. Děsí nás
jejich burky, i když sami je máme na hlavách taky, jen
nejsou vidět.
Pokouším se cvičit, ale dělá mi problémy správné dýchání.
Kéž by tu byla moje cvičitelka, kde je jí konec, kdo se o mě
postará? Zkouším vytlačit vzduch co nejhlouběji do spodního
břicha a srovnat si páteř. A v duchu si s nádechem a
výdechem odříkávám hesla z Orwellova 1984: Svoboda je
otroctví, nevědomost je síla...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
