Číslo 2 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantkou.
Nikolou Muchovou.

Nikola Muchová, muzikantka

Nemám mu to za zlý, cítím se pak z obliga. Na rozdíl od něj mě ale v rádiu v Ústí nad Labem vypípali. Neprošla fráze z jedné mé písně Vojel tě v nonstopu na záchodcích, ozval se místo toho pípot, že to až rytmicky nesedělo. Tak jsem přemýšlela, který z těch slov vadilo. Záchodky? Nebo nonstop?

Obě svá alba jste vydala prostřednictvím portálu Hithit.cz za přispění peněz od fanoušků. Zjišťovala jste si, kdo jsou vaši dárci?

Zrovna včera jsem si napsala na papír těch sto osmdesát jmen lidí, kteří mi přispěli, a zjistila jsem, že rodina a přátelé tvoří jen asi deset procent z nich, zbytek jsou pro mě úplně cizí lidi. To mě strašně potěšilo – že mi někdo, koho osobně vůbec neznám, pošle peníze, abych mohla dotáhnout to, co jsem začala.

Co fanouškům za jejich příspěvek nabízíte?

Podle toho, kolik kdo přispěl. Převládají lístky na koncerty, podepsané desky... Dva zájemci obdrželi soukromý koncert, pojedu hrát někam na privát. Obveselení za pět tisíc, to si teda někdo dopřál.

To byl nejvyšší příspěvek?

Ne, nabízeli jsme i možnost koncertu s celou kapelou, ten byl za deset tisíc. Ale kupodivu toho nikdo nevyužil. I když pro běžné pořadatele koncertů to mohlo být výhodné. Ta cena je skoro níž, než kolik stojí naše běžné vystoupení.

A vaše rodina? Co si kdo svým příspěvkem zajistil?

Tak třeba taťka si zaplatil den strávený se mnou. A babička písničku.

Jakou?

To nevím, musím ji nejdřív složit. Ale mě docela baví dělat věci na zakázku.

No, u vydavatelství Indies měli konkrétně s Ježíšem problém. Nebylo to vyřčeno takhle konkrétně, že by právě v téhle písni byl zakopanej pes. Ale zakopanej pes v ní byl.

Je v té písni vedle provokace nějaký „druhý plán“?

Já neplánuju, neřeším dopředu, co by se s jakou písní mohlo dít. Podle mě je chyba, když člověk takhle přemýšlí. Když jsem Ježíše psala, žila jsem na vesnici u Kyjova s přítelem, který měl přehled o různých internetových úletech. Pustil mi video nějakých náboženských poblouzněnců, což mě inspirovalo. Ale já tu píseň nemyslela jako výsměch, rozhodně ne jako výsměch křesťanství, víře. Spíš fanatikům. Šlo mi o to, zasmát se nad tím, ne zasmát se tomu.

Dá se říct, že jste na druhém albu Josefene ubrala – co se týče přímočarosti sdělení, vulgarismů. Jste nyní klidnější, smířlivější?

Nové album jde víc do hloubky, písně jsou emotivní, sice o lásce, ale víc pochybovačný. Je to další moje specifická éra.

Deska začíná sžíravou písní Nepojedeš nikam. Vypráví o dívce, které těhotenství připraví jedinou perspektivu – péči o dítě. Je v té skladbě i vaše osobní zkušenost?

Je, ale ten fór netkví v tom, že zpívám svůj příběh. Poznala jsem spoustu holek, které to měly takhle. Nakonec všechny utekly do většího města. Jako já do Brna. Bydlela jsem tam se třema holkama, hlídaly mi dítě a i jinak jsme docela dobře fungovaly. Dokud se do toho nepřisrali chlapi. Na tom to soužití shořelo.

Jak jde dohromady kapela a rodičovství? Zvlášť když jste na dítě sama?

Mám pocit, že to šlo nejlíp, když malá byla mimino a spala. Možná je to tím, že mi bylo devatenáct, ale tehdy jsem stíhala udělat víc než dneska. Johanka na podzim nastoupila do první třídy a to je další etapa. Pracuju v kavárně, do toho dítě… večer mám dost. Sednu si na zadek, že si konečně zahraju na kytaru, něco vymyslím, jenže vzápětí usnu. A když takhle týden nesáhnu na kytaru, říkám si, že to je v prdeli, že už hladina starostí převýšila touhu něco dělat.

Už vás Johanka viděla na koncertě?

Beru ji s sebou, když klub není moc zahulený. Ze začátku měla takové sebestředné období, kdy ji štvalo, že se zraky lidí upínají na mě, a ne na ni, ale tuším, že se to už zlomilo. Kolegyně z kapely Čokovoko mi jednou říkala, jak se její dcerce ve škole děti posmívaly: „Tvoje máma je čoko voko, čoko voko…“ A ona je setřela: „To vaše mámy určitě ani neumí zpívat!“ Takové kontroverze jsme s Johankou ještě neřešily, ale je pravda, že v Brně teď všude visely moje plakáty, takže mám takovou noční můru, že na mě jednou naběhne sám ředitel školy, jak to, že propaguju vulgarismy.

Začínala jste sólově. Vystupujete ještě sama, bez kapely?

Vystupuju, posadím si lidi blíž k sobě, takže je to víc performance, ochuzená o jakousi instrumentální zručnost, protože ta moje kytara, to už lepší nebude. Sólová vystoupení beru tak, že si ověřím, jak lidi reagují na nové písničky. Pak můžu popřemýšlet, jestli se budou hodit do kapely, nebo ne.

Máte nějaké hudební základy? Jaké vlastně byly vaše muzikantské začátky?

Chodila jsem šest let na klavír, do toho jsem zpívala ve sboru, což byla fakt výborná průprava. Důležité bylo i to, že brácha je bubeník, měla jsem s ním svoji první kapelu. Jsem taky hodně dobrý posluchač, dovedu reprodukovanou muziku opravdu prožít, což je pro vlastní muzikantství myslím důležité.

Co vás jako posluchačku nejvíc dostává?

Brutálně ujíždím třeba na King Crimson. Taky na PJ Harvey.

Prý jste se hlásila i na konzervatoř, obor operní zpěv?

Ano, ale až na přijímačkách, před porotou, jsem si uvědomila, že se tam učí úplně jiný zpěv, než chci dělat já. Technika se určitě hodí, já třeba už dneska taky vím, že hlas nejde přes krk, ale z celého těla. Přišla jsem si k tomu ale sama, přes vlastní zkušenost.

Pocházíte z Kyjova, města se silnou folklorní tradicí, a svoje první album jste pokřtila v kyjovském kroji. Promítlo se to město i do vašich písniček?

Naše rodina byla v Kyjově za takové outsidery, protože pocházíme ze severní Moravy, nejsme rodáci. Vůči folkloru jsem začala být v opozici, když jsem zjistila, že jediné akce, které se v Kyjově pořádají, jsou folklorní festivaly a vystoupení. Začalo mi připadat, že se tam všechno točí jen kolem těch plných demižonů. V rámci reklamní kampaně k nové desce jsem nedávno napsala kyjovskému starostovi, že taky reprezentuji kraj, že by od něj bylo hezké, kdyby nás nějak podpořil. Dozvěděla jsem se totiž, že kyjovská Cimbálová muzika Jury Petrů od něj dostala nějaký obří příspěvek na desku. Ale já jsme taky svým způsobem folklor, ne? Přece nejde jen o kroje, juchání a stavění májek.

Ve svých písních používáte nářeční prvky. Je to úmysl, nebo si nemůžete pomoct?

Místo, kde vyrůstáte, se do vás vždycky nějak promítne. Toho nářečí je ale v mých písních už míň. Je to tím, že jsem se přestěhovala do Brna, i když to je taky takový tyglík, Ostraváci, Češi, Brňáci, do toho cizinci. Zrovna včera jsem měla šichtu v kavárně a zjistila jsem, že v průběhu večera jsem toho namluvila víc anglicky než česky.

Muzika málokoho uživí. Jak jste na tom vy? Usilujete o to, živit se hudbou?

Je rozhodně příjemnější vydělat si na koncertě tolik jako za dva nebo tři dny v kavárně. Uspoříte čas na tvorbu. Těžko se dá pracovat pět dní v kavárně a pak horko těžko po půlnoci soplit akordy a dělat písničky. Jak je můj život takovej zrychlenej, tak si říkám, že je třeba šetřit si čas na příjemný věci.

Vaše skladby působí dojmem, že vznikaly snadno. Je to tak?

Když z vás píseň rychle vypadne, tak je dobrá. Ale to se nedá naplánovat. Poslední dobou se k psaní musím dokopat. To je úskalí umění, člověk nemůže spoléhat na to, že si řekne, jak dneska odpoledne udělá dvě skvělé písně.

Máte vyzkoušenou situaci, ve které vás napadají písničky?

Když jdu pařit, beru si s sebou tužku a papír. Třeba Záviš, se kterým mě ze začátku srovnávali, píše věci právě na místech, kde jeho písně rezonují. Za přispění okolí se to rodí samo.

Milan Šefl, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 29. 12.