|
|
Život surrealistův
Rozsáhlý konvolut pamětí Pavla Řezníčka Vrstva chleba,
vrstva vápna, královna, z něhož vznikly lednové Osudy na
stanici Vltava (od 5. ledna vždy v 11.30), má jistě
surrealistický nejen název. Ačkoli začíná poměrně lineárně
vedenými vzpomínkovými pasážemi, přece se čtenář brzy dočká
četných „přeskoků“ v čase i prostoru, leckdy velmi obsáhlých
digresí vyvolaných okamžitou asociací – či snad
nadrealistickým automatismem?. Vzpomínky i myšlenky
přeskakují a těkají, a přece se nakonec slévají v poměrně
koherentní tvar, v němž se rozhodně neztrácí základní
„dějová linie“ – autorův život osobní, literární i pracovní
(Řezníček působil v mnoha dělnických profesích, až nakonec
se stal – jak je nejvíce známo – poštovním úředníkem).
Dětské vzpomínky z válečného i těsně poválečného rodného
Blanska, vášnivá četba foglarovek, založení klubu, studium
na měšťance a tehdejší jedenáctiletce, vojna, odchod do
Prahy… literární počátky, setkávání (již na vojně například
s básníkem Petrem Králem, od něhož si Řezníček vypůjčil
dějiny surrealismu), cesty do zahraničí, Paříž… samizdatové
publikace – především sborník Doutník, surrealistické večery
ve Viole i jinde, posléze knižní publikace v
nakladatelstvích domácích i zahraničních… A pravidelné
návštěvy hostince U Tygra. Řezníček byl stálým členem stolní
společnosti Bohumila Hrabala, jehož v šedesátých letech
zaujal svým surrealistickým manifestem. Scházeli se pak
občas i mimo hostinec. Vzpomínky plynou, volně řazeny k
sobě, prokládány citacemi z autorových deníků – nejrůznější
pozoruhodná setkání se uskutečňují…
Autor sám o svém způsobu psaní v úvodní kapitole praví:
„Často přeskakuji od tématu k tématu. Někdy mé vyprávění
nesedí ani chronologicky. Surrealistickým způsobem stavím
dvě reality proti sobě, aby z jejich střetu vznikla nová
skutečnost.“
S volnou kompozicí knihy souvisí i fakt, že autor své
vzpomínky nedovádí k žádnému „vrcholu“, vypointovanému
závěru, k žádné závěrečné „moudrosti“ ani bilančnímu
ohlédnutí. Zcela v duchu svého výroku: „Rozhodně vám
neprozradím, co je smyslem života. Z jediného důvodu: sám to
nevím.“
Blanka Kostřicová, bohemistka
|
