Číslo 2 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantkou.
Nikolou Muchovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

Ve Vídni se těšíme z Prahy

Střední Evropa je podobna Atlantidě. Mluví se o ní, píše se o ní, mnozí jsou hotovi odpřisáhnout její existenci, ale když se k ní chcete přiblížit, její obrysy jako by se rozplývaly v hloubce oceánu, kam sotvakdy pronikne sluneční paprsek.

Střední Evropa je kontinent uprostřed kontinentu, krajina, která není definována tím, čím je, ale tím, čím není. Krajina, kde se unaví větry vanoucí od východu i západu, což má vliv na zdejší mentalitu i na rytmus plynutí času. Krajina, kterou ti na západě umisťují na východ a ti na východě na západ. Krajina, z níž ti, kdo jsou uvnitř, chtějí ven, a ti, kdo jsou venku, chtějí dovnitř. Země, v níž smutné je směšné a smích je hořký, kde změny režimu mají operetní režii, zato všední den je podoben existenciálnímu dramatu. Psát o téhle krajině je těžké, ale nikoli nemožné. Je to země Kafkova, Gombrowiczova, Haškova, Musilova, Kunderova, takže už víme, že ten, kdo jí propadne, je pro ni ztracen. Nemůže žít v ní, ale ani bez ní. Umělci ovšem jen hlasitě opakují to, co prožívají obyvatelé této podivuhodné krajiny, která, ač ve středu, sama nemá střed.

Do Vídně v českých stopých

Kdo zná Jiřího Kamena, ví, že tyto neřešitelné rozpory zvládá stálým přemisťováním po území, které se snaží pochopit, fascinován jeho nepochopitelností. Tu se hlásí z Brna, tu z Bernu, tu z Vídně. V Praze se nachází tehdy, když potřebuje sumarizovat své nálezy a vydat o nich průběžnou zprávu.
Ta nejnovější nese název Češi patří k Vídni (Mladá fronta, 2014) a obsahuje „dvaatřicet výprav do Vídně v českých stopách“, jak zní podtitul. Záměr je jasný: hranice a rozdílné jazyky jsou jedna věc, vnitřní sounáležitost věc druhá. Vše, o čem Kamen píše, má jedno společné: historické a kulturní klima, ne nepodobné podhoubí, které činí z rozsáhlých lesních oblastí jediný organismus. Tento rodilý houbař ví, co říká. Píše o věcech profánních a dotýká se přitom věcí zásadních: od houbařské záliby Freudovy, provozované, jak zdůrazněno, českým způsobem, tedy s vášní, je jen krok k židovskému smrtelnému nebezpečí znázorněnému v nacistických učebnicích v podobě muchomůrek červených. A od tragického osudu Oskara Nedbala, dobrého Čecha odvrženého novou republikou jako odrodilce (zatímco jeho souputník, vídeňský úředník Josef Svatopluk Machar byl přivítán jako národní ikona), je jen krok k pražským židovským spisovatelům, odvrženým hned třikrát: rakouskou, českou i německou společností. Od českých kojných a kuchařek v habsburské metropoli vede přímá cesta k úvaze o tom, jak Buchteln, Dalken, Powideln a Kolatschen (kdepak maso!) obohatily rakouské menu, zatímco od poživačných jižních sousedů k nám přišly buřty, šunka a špek.

Styl tak důvěrně známý

To a desítky dalších příběhů o společné krvi proudící středoevropským podhoubím činí Kamenovu knihu bezesporu poutavou. Ale to hlavní se skrývá za slovy, je rozprostřeno mezi nimi, ve stylu, jímž je kniha napsána. Kamen se tu prezentuje jako středoevropský autor v pravém smyslu toho slova. Jako spisovatel, jemuž se vše, co vyřkne, pod rukama samovolně proměňuje, příběhy a situace získávají nové významy, nezřídka odvrácené od těch, jichž se zdály být reprezentanty. Jeho styl je důvěrně známý našemu čtenáři, navyklému číst Haška a Hrabala doslovně, a zároveň obrazně, s vědomím významů, jež jsou v něm obsaženy. Tak jako Arcimboldův obraz císaře Rudolfa II. ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu: „čelo z melounu, nos z hrušky, oči z plodů třešně a moruše, hruď z dýně,“ popisuje ho autor. A jeho následující věta končí celou knihu tak, jak se na středoevropského autora sluší: „Vzpomínám na Prahu a těší mne, že jsem ve Vídni.“

Milan Pokorný



  Svoboda je otroctví
  Zpěvník Jana Buriana 
 
  ...stíny minulosti
  Dívejte se
 
  Architekt budoucnosti   
  Navštivte