|
|
 Ve
Vídni se těšíme z Prahy
Střední Evropa je podobna Atlantidě. Mluví se o ní, píše se
o ní, mnozí jsou hotovi odpřisáhnout její existenci, ale
když se k ní chcete přiblížit, její obrysy jako by se
rozplývaly v hloubce oceánu, kam sotvakdy pronikne sluneční
paprsek.
Střední Evropa je kontinent uprostřed kontinentu, krajina,
která není definována tím, čím je, ale tím, čím není.
Krajina, kde se unaví větry vanoucí od východu i západu, což
má vliv na zdejší mentalitu i na rytmus plynutí času.
Krajina, kterou ti na západě umisťují na východ a ti na
východě na západ. Krajina, z níž ti, kdo jsou uvnitř, chtějí
ven, a ti, kdo jsou venku, chtějí dovnitř. Země, v níž
smutné je směšné a smích je hořký, kde změny režimu mají
operetní režii, zato všední den je podoben existenciálnímu
dramatu. Psát o téhle krajině je těžké, ale nikoli nemožné.
Je to země Kafkova, Gombrowiczova, Haškova, Musilova,
Kunderova, takže už víme, že ten, kdo jí propadne, je pro ni
ztracen. Nemůže žít v ní, ale ani bez ní. Umělci ovšem jen
hlasitě opakují to, co prožívají obyvatelé této podivuhodné
krajiny, která, ač ve středu, sama nemá střed.
Do Vídně v českých stopých
Kdo zná Jiřího Kamena, ví, že tyto neřešitelné rozpory
zvládá stálým přemisťováním po území, které se snaží
pochopit, fascinován jeho nepochopitelností. Tu se hlásí z
Brna, tu z Bernu, tu z Vídně. V Praze se nachází tehdy, když
potřebuje sumarizovat své nálezy a vydat o nich průběžnou
zprávu.
Ta nejnovější nese název Češi patří k Vídni (Mladá fronta,
2014) a obsahuje „dvaatřicet výprav do Vídně v českých
stopách“, jak zní podtitul. Záměr je jasný: hranice a
rozdílné jazyky jsou jedna věc, vnitřní sounáležitost věc
druhá. Vše, o čem Kamen píše, má jedno společné: historické
a kulturní klima, ne nepodobné podhoubí, které činí z
rozsáhlých lesních oblastí jediný organismus. Tento rodilý
houbař ví, co říká. Píše o věcech profánních a dotýká se
přitom věcí zásadních: od houbařské záliby Freudovy,
provozované, jak zdůrazněno, českým způsobem, tedy s vášní,
je jen krok k židovskému smrtelnému nebezpečí znázorněnému v
nacistických učebnicích v podobě muchomůrek červených. A od
tragického osudu Oskara Nedbala, dobrého Čecha odvrženého
novou republikou jako odrodilce (zatímco jeho souputník,
vídeňský úředník Josef Svatopluk Machar byl přivítán jako
národní ikona), je jen krok k pražským židovským
spisovatelům, odvrženým hned třikrát: rakouskou, českou i
německou společností. Od českých kojných a kuchařek v
habsburské metropoli vede přímá cesta k úvaze o tom, jak
Buchteln, Dalken, Powideln a Kolatschen (kdepak maso!)
obohatily rakouské menu, zatímco od poživačných jižních
sousedů k nám přišly buřty, šunka a špek.
Styl tak důvěrně známý
To a desítky dalších příběhů o společné krvi proudící
středoevropským podhoubím činí Kamenovu knihu bezesporu
poutavou. Ale to hlavní se skrývá za slovy, je rozprostřeno
mezi nimi, ve stylu, jímž je kniha napsána. Kamen se tu
prezentuje jako středoevropský autor v pravém smyslu toho
slova. Jako spisovatel, jemuž se vše, co vyřkne, pod rukama
samovolně proměňuje, příběhy a situace získávají nové
významy, nezřídka odvrácené od těch, jichž se zdály být
reprezentanty. Jeho styl je důvěrně známý našemu čtenáři,
navyklému číst Haška a Hrabala doslovně, a zároveň obrazně,
s vědomím významů, jež jsou v něm obsaženy. Tak jako
Arcimboldův obraz císaře Rudolfa II. ve vídeňském
Kunsthistorickém muzeu: „čelo z melounu, nos z hrušky, oči z
plodů třešně a moruše, hruď z dýně,“ popisuje ho autor. A
jeho následující věta končí celou knihu tak, jak se na
středoevropského autora sluší: „Vzpomínám na Prahu a těší
mne, že jsem ve Vídni.“
Milan Pokorný |
