Číslo 2 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantkou.
Nikolou Muchovou.

Věra Nosková, spisovatelka

Tak, a konečně si pojedu obhlédnout staré město, to jejich magické centrum! A skočím si na poštu. A koupím si jehlu a nit, abych si přišila utržený knoflík. Nastoupila jsem v Krakově, kde jsem pobývala díky literárnímu stipendiu získanému s Cenou čtenářů za román Proměny, do autobusu číslo 152 a při četbě knížky projížděla město. Jedu, jedu, každou chvíli stojíme, město je ucpané, už padla tma. Konečně jsem si všimla, že jsem se překoukla, číslo autobusu nebylo 152 ale jen 102. Tak jsem vystoupila a vracela se zpět, aniž jsem co zařídila. Ještě že jsem s sebou měla knížku Mariusze Szczygieła Láska nebeská. Mimochodem, láskou nebeskou nazývá českou literaturu, tak to je moc hodnej. Možná jsem takto jezdila po Krakowě hejdumpejdum právě proto, že jsem četla Szczygieła, a to už na výchozí zastávce Sielanka. Myslela bych si, že mi už na dveře klepe pan Alzheimer, kdybych taková nebyla od dětství. Bloudivá, roztržitá, s očima věčně na stránkách nějaké knížky. Postěžovala jsem si na sebe kamarádovi. Václav B. mi pak pro útěchu takto popsal svůj těkavý pohyb při posloupnosti úkonů:
Jdu do dílny něco udělat, cestou s sebou vezmu do kuchyně skleničku od vína, jenže po cestě si všimnu odložené tužky, kterou věčně hledám, tak se vrátím a přenesu ji k počítači, u dveří leží nově koupená klika ke koupelně, takže ji přiberu a položím u koupelny, v kuchyni seberu hrnek od snídaně, je nevypláchnutý, tak ho rovnou umeju, ovladač od televize je na stole, dám ho pod televizi, na stolku leží šroubovák, který patří k drobnému nářadí, které mám v patře. Tak ho odnesu do patra a všimnu si přitom, že má Bára prázdnou misku s vodou. Tak ji naplním a vynesu na verandu, protože Bára už je venku. No a nakonec do té dílny vůbec nedojdu, protože jsem zapomněl, co tam vlastně chci. Je to ten stav, kdy se člověk sehne, aby si zavázal tkaničku u boty a říká si, co bych ještě mohl udělat, když už jsem tady dole?
Já vím, měla bych spíš psát o konci roku, bilancovat, radovat se ze Slunovratu, varovat před rachejtlemi v rukách nešiků a zpitím se na plech, přát úspěšný Nový rok, ale nechci přidávat kapku do jezera. Toho všeho se ujmou média, ale i firmy a kamarádi, zahltí vám mailovou adresu péefkami a budou všichni mechanicky, zdvořile a někdy až otravně přát a přát... a odškrtávat si v adresáři; tak tohodle mám už taky z krku. Když je něčeho moc, je toho prostě příliš, zvlášť když jsou ta neúnavná přání štěstí a úspěchů kontaminována tím, že podle statistiky po tyto dny trpí osmačtyřicet procent mužů stresem a smutkem a že se kvapem blíží neblahý Nový rok, který mívá na kontě nejvíc sebevražd v roce, většinou mužů. Když se všude kolem hovoří o rodině, štěstí, radosti, dobrotě a naději, je to pro jedince, a není jich málo, kteří nemají rodinu nebo ta rodina za moc nestojí, zažívají ústrky, mají prázdné kapsy a minimální naději na zlepšení své proklínané situace, jedině k vzteku a breku. Ježíšek jim před pár dny nepomohl, Děda Mráz tuplem ne, kdejaký lichvář a podvodník se na ně zaměřuje, aby je okradl o to málo, co ještě mají. Po nedávném prožití Vánoc bez úsměvu a pohlazení jsou osamělci zvláště naměkko.
Kéž by ti, kteří přišli o rodinu a nemají ani psa, zato problémů nad hlavu, v příštím roce už konečně našli svého člověka. Někoho, kdo umí potěšit, povzbudit a poradit, kdo je bez předsudků a dokáže vás mít rád. Těm šťastným, obklopeným rodinou přeji, aby jim tento stav vydržel až do konce jejich dnů. A nám všem bych ráda přičarovala houževnatost, trpělivost a vytrvalost, neboť život klesá a stoupá jako vlny na moři, někdy si stačí počkat na vlnu, která nás vynese vzhůru. Při tom čekání ze sebe dělejme drobnými krůčky lepšího člověka. A pokud občas bloudíte, jako nedávno já po Krakově, nebojte se hned děduly Alzheimera. Trocha roztržitosti ozvláštňuje život.