|
|
 Mezi hrůzami koncentračního tábora a láskou
Prózy Arnošta Lustiga, zpodobňující rozličné podoby
holocaustu i jeho následků, už několikrát posloužily jako
námět pro film (Démanty noci, Dita Saxová, Modlitba pro
Kateřinu Horowitzovou, v televizi Modrý den). Nejnověji se
mezi ně zařadila Colette (sobota 24. ledna, ČT1, 20.00).
Lustig tuto novelu vystavěl na mravním dilematu: židovská
dívka původem z belgických Antverp totiž přežívá osvětimské
peklo (konkrétně v přídatném táboře Birkenau) jen díky
rozmaru tamního velitele, jenž si ji vybral jako sexuální
otrokyni.
Zatímco Lustig učinil centrem vyprávění právě Colette a
příběh směřuje k ní, režisér Milan Cieslar, od něhož jsme
nedávno viděli komedii Láska je láska, toto rozvržení
přetočil. Ústřední postavou se naopak stává jeden z tamních
vězňů Vili, jenž se do Colette zahledí a spolu pak prožívají
milostný románek, před Němci samozřejmě tajený, navzdory
všem hrůzám dějícím se v jejich těsné blízkosti i jim
samotným.
Colette představuje u nás neznámá Clémence Thiolyová dosti
bezbarvě, jakoby unyle a bez potřebné výraznosti. Lépe
vychází Vili, jemuž Jiří Mádl vtiskl více odhodlání a snahy
nezradit své bližní, vtělených do nezištné, jakoby absolutní
lásky, která mu velí dívku v nouzi nikdy neopustit. Což
dokládá zejména odmítnutá šance utéct, když se k němu
Colette přidat nemohla.
Co na filmu oceníme nejvíce, je jeho až mrazivě názorné
postižení proslulé „továrny na smrt“ s komíny, z nichž se
ustavičně valí černavý dým. I zásluhou kameramana Marka
Jíchy se podařilo vylíčit všední dny Osvětimi, ustavičný
chlad a zavlhlost, nekonečné řady střežených baráků a
nekončící třídění věcí, které si lidé s sebou přivezli. A
také si stačí povšimnout málokdy spatřeného, zato průběžně
slýchaného vězeňského orchestru.
Jedinou vážnější výhradu lze mít k užití jednojazyčného
dabingu, ať již českého, nebo anglického, který zavinil
znevěrohodnění celého příběhu, když přiměl veškeré postavy,
aby mluvily týmž jazykem (zazní tu jen několik slov v jiných
jazycích). To, že zmizela původní jazyková rozrůzněnost,
ubírá filmu na autenticitě.
Ještě sporněji dopadá dabing na zarámování celého příběhu,
kdy režisér jako by se propadl do nějakého sentimentálního
rodinného seriálu. Zvolil totiž tklivý rámec situovaný do
doby o čtvrt století pozdější, kdy zestárlý Vili sepisuje
své vzpomínky na Colette, která se mu po válce ztratila z
dohledu, aniž tuší, že osud ještě nesdělil poslední slovo.
Jenže takový dovětek je nadbytečný, protože rozrušuje
dramaticky účinnou sevřenost celého filmu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
