|
|
Fotomontér ploch a snů
Pražská galerie Smečky připravila bez nadsázky jednu z
výstav roku – a nejen 2014, možná i 2015. Jmenuje se Karel
Teige: Plochy snů. Na ploše pěti místnosti je do 31. ledna k
vidění podstatná část Teigových fotomontáží z let 1935–1951.
Zapůjčil je správce Mistrova výtvarného odkazu, Památník
národního písemnictví v Praze.
Karla Teigeho (1900–1951) si člověk spojuje spíš s teorií
než s praxí. Byl autorem programu a mluvčím československého
poetismu i surrealismu. Klíčovou figurou zdejšího moderního
umění mezi světovými válkami. Nadšeným hlasatelem nového
světa, jemuž se do krámu hodilo příležitostně všechno, co je
nové a jde rázným krokem kupředu. Odměřený konstruktivismus,
vystavěný na souhře linie a plochy, stejně jako živelný
projekt devětsilské poezie pro pět smyslů, napájený z
romantického zřídla. Marxismus i psychoanalýza; hlubiny
jedinečné lidské individuality ruku v ruce s vyměřováním
„nejmenšího bytu“, kterého se chytli nadšeně pozdější
stavitelé panelákových chrámů. Jednou rukou zaháněl démony
opatrnického pragmatismu, ztělesněného za první republiky
především Karlem Čapkem, druhou rukou rýsoval témuž Čapkovi
obálku i sazbu jeho Dášeňky. „Karel Teige – padada, / na
mozek co napadá,“ jak jej karikoval T. R. Field? Anebo
spontánní syntetik?
Rafinovaná aliance...
Teigova volná tvorba začíná kresbou, pokračuje obrazovou
básní a končí fotomontáží. Původní je Teige především v
poslední technice. Je vzácně jednotný vnitřně a vývojově
logický navenek. Od víceméně nahodilých shluků symbolických
objektů, které ladily skvěle s Nezvalovou poezií poloviny
třicátých let, k čisté skladbě, kombinacím prvků ženského
těla promítnutých na vesměs podružné pozadí. Teige měl nahou
ženu za klíčové, neodbytné téma. Jednal s ní ale na poněkud
sadistický způsob, bral ji jako hračku, kterou lze rozkládat
na nezávislé komponenty a nově skládat, manipulovat,
přetavovat mnohdy do úplně opačného směru – viz koláž, kde
ženská ňadra a trup skládají dohromady varlata a penis.
Teigovy montáže jsou především erotické, zatížené zjitřenou,
otevřenou, mnohdy bolestně napjatou sexualitou. Pokud něco
připomínají, pak kresby a objekty Teigova vrstevníka,
německého surrealisty Hanse Bellmera.
Teigovým fotomontážím přidává na hodnotě i způsob jejich
realizace: návštěvník galerie vidí jasně na jednotlivých
dílech autorovu nejistou ruku, technické nedokonalosti,
syrovost výrazu, která povyšuje aranžovaný technický obraz
na jedinečnou báseň. Teige se v montáži našel. Představy,
které fixoval, byly pro něj natolik důležité, že hodil
vnějškovou kvalitu jejich provedení za hlavu. Na rozdíl
třeba od manufaktury Jiří Kolář & Co. Teige žil mezi dvěma
ženami. Den po jeho smrti spáchala sebevraždu první z nich,
druhá se připojila o devět dní později. Žena je tedy v jeho
volné tvorbě život. Pozadí, které obývá, pak symbolizuje
dílo, umění. A kdo hledá, najde: Teige si bral vstupní
materiály pro své kreace od Mana Raye, Raoula Hausmanna,
Jaromíra Funkeho, Josefa Sudka i kolegy v surrealistické
zbrani Jindřicha Štyrského. Konkrétní spojoval s obecným,
osobní s veřejně dostupným. Jsou to rafinované, nadčasové
aliance.
…humoru a hrůzy
Teigeho fotomontáže oběhly svět. V Čechách je připomněla
pěkně v roce 2001 monografie, kterou připravil pro edici
Fototorst Karel Srp. Nakonec i obálky tehdejší knihy a
současného katalogu převádějí různé čitatele na společného
jmenovatele: v prvním případě ladně roztančená žena-strom, v
druhém pak přízračná tvář, kde si oko a ústa prohodily svá
přirozená místa. Černý humor a plíživá hrůza. Zajetí a
vysvobození. Dvě strany téže mince. Staré jako lidstvo samo.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
