Číslo 4 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Michalem Pavlatou.

Michal Pavlata, herec

Myslím, že velký vliv na rozhodování lidí má pořád ještě obrazovka. Když si mají vybrat mezi dvěma herci, dají hlas tomu, kterého častěji viděli v televizi, a ani si to třeba nemusí uvědomit. Viktor Preiss tuhle cenu získal mnohokrát zcela jistě proto, že je výborný rozhlasový herec, a k tomu má bonus té televizní tváře.

Když jste letos na vyhlášení neviditelných herců přebíral druhou cenu, pobavil jste publikum tím, že si odteď ponesete hrdou indiánskou přezdívku „Ten, který porazil Kaisera“. A vysekl jste poklonu Luďkovi Munzarovi, který vyhrál. Dostat do jedné věty frajeřinu i pokoru, klobouk dolů, politici by se u vás mohli učit. Čím byla četba z knihy Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, výjimečná?

Na té četbě bylo nejtěžší ji dostat a já jsem vděčný režiséru Vlado Ruskovi, že to se mnou riskoval. Vím o deseti interpretech mé generace, kteří, kdyby dostali tuhle příležitost, stáli by možná dnes na „bedně“ místo mě. Já si téhle ceny moc vážím, protože je přímo od posluchačů. A posluchač je vždy partnerem herce u mikrofonu. Rozhlasové herectví je rozhovor mezi interpretem ve studiu a mezi tím, kdo je ochoten soustředěně poslouchat příběhy.

Když jsem si povídal s Hanou Kofránkovou o jejích rozhlasových začátcích, vzpomínala, jak se při natáčení muzikálu Písničky pro Petra a Lucii s vámi setkala před mikrofonem ve své vůbec první rozhlasové roli. Byla to i vaše rozhlasová premiéra?

Ne, já začínal jako dvanáctiletý školák v libereckém rozhlasovém studiu. Natáčel jsem tam podkrkonošské poudačky, které psal můj táta.

To mi musíte trochu blíže vysvětlit...

Prožil jsem dětství ve vesnici Zásada u Jablonce nad Nisou, a tím pádem jsem uměl místní dialekt. A protože jsem se odjakživa rád předváděl před holkama, začal jsem jezdit se Severočeským kabaretem jako nejmladší lidový vypravěč v republice. Tehdy to byl velmi populární žánr, nestorem lidových vypravěčů byl herec Národního divadla Stanislav Neumann, s kterým jsem se několikrát potkal u mikrofonu i na různých estrádách.

Byla to jistě dobrá průprava pro studia DAMU, že?

A taky pro rozhlasové role. V pražském rozhlase jsem začínal jako všichni herci mé generace u Karla Weinlicha. O něm se už teď vyprávějí legendy – jedna z nich praví, že se jednoho dne zastavil na Vinohradské třídě, zamyslel se a kolem něj vyrostla budova rozhlasu a on je v ní dodnes. Bylo mi ctí s ním spolupracovat stejně jako s řadou dalších režisérů včetně Hanky Kofránkové. Máte pravdu, poprvé jsem se s ní před mikrofonem potkal jako s hereckou partnerkou. V té době jsem v rozhlase působil jako diskžokej, uváděl jsem hudební pořady jako Junior 30, Rytmus nebo Devátá vlna, taky třeba seriál o Beatles. No a přes tuhle mou tehdejší „specializaci“ jsem se dostal k Písničkám pro Petra a Lucii, na které si pamatuju i proto, že ten muzikál psal nedávno zesnulý Jan Schneider, textař a pro mě vždycky především básník.

Co jste se od té doby o rozhlasové práci dozvěděl?

To, že rádio je třeba se naučit. Jsou zapotřebí jisté dispozice, například barva hlasu, dobrá výslovnost a další technické dovednosti. A taky představivost. I když jsem ve studiu sám, musí tam být se mnou neustále přítomný partner a tím je posluchač. Rozhlas má tu velkou přednost, že z něj může být laskavý společník.

Herci často odpovídají na otázku, proč mají rádi práci v rozhlase, že jim umožní dostat se k rolím, které je na jevišti minuly.

To podepisuju. Samozřejmě, člověk je svým zevnějškem odsouzen na jevišti hrát určité role. To v rádiu neplatí. Já můžu hrát v rádiu klidně Tarzana, kterého jsem ostatně daboval ve filmu s Christophem Lambertem, protože Jirka Bartoška neměl tehdy čas. Rádio mi umožnilo rozšířit si repertoár o role, které bych jinak nedostal. Mám poměrně slušný hlasový rozsah. Docela nedávno jsem dělal chlápka, který svou roli začíná někdy ve dvaceti a končí ve stáří. Hanka Kofránková dodneška říká: „Když potřebujete nějakého chuligána, dejte to Pavlatovi, přestože je to už dědek.“ Chuligány umím. Sám jsem byl chuligán a byl jsem jím rád.

Jinde než v rozhlase byste si stěží zahrál třeba zlatého retrívra...

Pozor, než jsem se dostal k psům a koním, hrál jsem u Karla Weinlicha předměty! Například tužku s gumou. Na retrívra Montyho ze seriálu Život je pes rád vzpomínám, protože jsem tuhle roli natočil u režiséra Vladimíra Gromova, mého kolegy ze studií na DAMU. Víte, co se mi stalo v přímém přenosu Toboganu, kde jsme tenhle seriál představovali? Aleš Cibulka vyzval posluchače, ať nám zavolají, a ozvala se nějaká paní, že prý štěkám špatně! Ona že to musí vědět, protože je předsedkyně svazu chovatelů retrívrů a ti že skoro neštěkají, a když už, tak basem, a Pavlata štěká jako jezevčík. Co na to říct? Tak jsem odpověděl hlasem Václava Klause: „To je falešné a prázdné, my všichni opravdu, ale opravdu naučíme i jezevčíky štěkat tak, jak štěká tento retrívr, a je to tak správné.“

Na které „lidské“ role rád vzpomínáte?

Z poslední doby třeba na Smočkovo Bludiště v režii Ivana Chrze, které mělo velmi dobrou odezvu i u studentů DAMU. Rád jsem hrál v rozhlasovém románu Jana Vedrala Xaver v režii Petra Mančala. Jiná pěkná práce byl „skoromuzikál“ Na kometě s režisérem Dimitrijem Dudíkem. Tam jsem se setkal po delší době u mikrofonu s Viktorem Preissem a byl to svátek, protože Viktor Preiss, to je rolls-royce mezi herci mé generace.

Jak se vám hrálo v Shakespearově Juliu Caesarovi pod režijním vedením Jiřího Joska, který je významným překladatelem, ale režíroval, pokud vím, poprvé?

On byl velmi dobře připravený a dařilo se mu. Myslím, že výsledný tvar uhlídal znamenitě.

Nelákalo by vás sednout si do režijní kabiny?

Ne, nemám režijní ambice. Vím, co tato profese obnáší. Měl jsem tu čest pracovat s Josefem Melčem, Josefem Schwarzem-Červinkou, Pepíkem Henkem, Jiřím Horčičkou. Takovýchto osobností stále ubývá, nejen v rozhlase.

A bude jich čím dál tím méně, jak se zdá.

Bohužel. Rozumím tomu, když režisér v penzijním věku je převeden na externí spolupráci, ale předpokládal bych, že na jeho místo nastoupí mladý, perspektivní talent, a to se neděje.

Rozhlas znáte „zespodu“ – od mikrofonu, ale taky „shora“ – jako člen Rady Českého rozhlasu za ředitelů Ježka a Kasíka. Co vám funkce radního dala – a vzala?

Naučila mě ctít kompetence. Rada Českého rozhlasu je orgán, který má dvě zásadní povinnosti: volí a odvolává generálního ředitele rozhlasu. Kromě toho prostřednictvím svých expertů dohlíží na to, jak je nakládáno s koncesionářskými poplatky. Do programu a běžného chodu rádia nám nepříslušelo zasahovat. Ale přece jen jsme občas dali tehdejším generálním ředitelům najevo, co si o některých jejich plánech myslíme, a některým jsme dokázali zabránit.

Ještě jsme se nezmínili o vašem dalším „úvazku“ – novinařině. Ze sloupků a fejetonů, které vám otiskují Lidové noviny, jste už připravil dvě knížky – Zápisky plebejce a Pro dámy na balkónech. Nebývá časté, že herec, připravený interpretovat texty druhých, se začne soustavně věnovat psaní a hlavně uveřejňování svých vlastních textů.

Mým novinářským guru je spisovatel Ludvík Vaculík. Jednou o něm cosi napsal mluvčí bývalého prezidenta pan Hájek a Vaculík na to zareagoval asi takto: „V tomto se pan Hájek mýlí, toto nenastudoval, tady má částečně pravdu, ale vzápětí to popírá. Ten člověk to snad nepsal ani dva dny!“ Od té doby vím, že když mám termín odevzdání ve středu, budu těch svých čtyřicet řádek psát od pátku. Píšu o tom, co zažívám v městské dopravě a ve vlaku na trati Praha–Kolín. I politici by měli jezdit těmito dopravními prostředky. Oni si myslí, že když jim fungují jejich mahagonové kanceláře, že tak funguje i všechno ostatní. A taky bych chtěl, aby mé fejetony přinášely něco pozitivního.

Milan Pokorný

Foto Mona Martinů

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 12. 1.