|
|
Jaká radost, že život je vážný
„Člověk se musí naučit být sám sebou. Během života může
změnit cokoli, vyměnit partnery, bydliště, zaměstnání – ale
se sebou samým musí vydržet celý život. A já byl toho
názoru, že nejlépe člověk sám sebe pozná, když jde. Když
cestuje pěšky.“ Tak odpověděl norský spisovatel Tomas
Espedal (1961) na otázku, co ho vedlo k napsání
esejisticko-autobiografické knihy, která vyšla v českém
překladu pod názvem Jít. Podtitul knihy napovídá, s jakým
autorem máme co do činění: Umění poetického a nespoutaného
života. Jaký je to ale život? Rozhodně ne jednoduchý – ani z
hlediska osobního, ani profesního.
Tomas Espedal, kterého představí vltavské Schůzky s
literaturou s datem 25. ledna, celý život strávil v Bergenu
a okolí. O jeho rodině a životních peripetiích se dozvíme
skoro všechno z knih, které napsal. Když ovdověl, staral se
sám o výchovu dcery a snažil se jí, jak reflektuje ve svých
záznamech, být otcem i matkou. Se svým bohémstvím rázně
skoncoval a rezignoval na veškerý život mimo domov, jímž se
mu stal dům na ostrově Askoy u bergenského pobřeží, místo
sice romantické, avšak z hlediska praktických každodenních
záležitostí složitější než ve městě. Espedal se tu každým
dnem doslova prodírá – a vše zapracovává do svých knih.
Hlavně to také oceňují norští kritikové: „Tomas Espedal sám
sebe doslova nasazuje.“ Několikrát ho nominovali na
Severskou cenu za literaturu a několik cen získal, především
Cenu kritiků v roce 2009.
V další své knize Proti umění (rovněž vydané česky v
překladu autorky rozhlasového pořadu Jarky Vrbové) pokračuje
autor ve svém sebezpytování, ovšem jeho život dostal jiný
charakter – potkala ho neštěstí, ze kterých se potřebuje
vypsat. Činí tak komorně, klidně a usebraně. Soustředěně,
téměř systematicky se dobírá svých pocitů a chování svých
blízkých a příslušné události popisuje osekané až na dřeň, s
prostorem ponechaným pro čtenářovo domýšlení.
„Espedalův text je plný černých děr, v nichž se hromadí
energie nenapsaného,“ napsala německá kritička Radischová.
Charakter jeho psaní vystihla dokonale. Ostatně při troše
zjednodušení bychom takto mohli charakterizovat i hlavní rys
dobré skandinávské literatury: více naznačuje a zamlčuje,
než vyjadřuje slovy.
(bez)
|
