|
|
 Jiří
Vejvoda, publicista
Slasti a pasti ohlasů
„Každý jen tu svou má za jedinou...“ zpívá se ve známé árii,
a potvrzují to i posluchačské ohlasy. Snad do všech
rozhlasových stanic světa přicházejí ve třech základních
podobách. A že se opakují stále dokola, potvrzují rozhlasáci
napříč planetou – zrovna tak ve Velké Británii jako ve
Slovinsku, v Kanadě či v Rakousku. Zastupují stanice různého
zaměření, obsahové náročnosti či zvukové formy, ale jejich
zkušenosti se v podstatě neliší.
Do první, nejméně početné kategorie patří pochvaly. Je
pochopitelné, že spokojený posluchač nemá potřebu psát či
telefonovat. Jen málokdo je ochoten věnovat čas a energii na
to, aby ocenil rozhlasový počin a poděkoval za posluchačský
zážitek. Přesto má tato kategorie výjimku. Naneštěstí spíš
nemilou. Všude se vyskytují posluchači, jejichž údělem je
samota způsobená věkem, nemocí, místem pobytu, soukromým
osudem. Tito lidé si někdy hlas od mikrofonu zhmotní do
podoby blízkého přítele. A začnou jej zasypávat jak chválou,
tak svými příběhy. Co s tím? Jistě, neodpovídat je neslušné.
Ale odvětit znamená povzbudit pisatele k četnějším a delším
výlevům. Ty dříve či později sklouznou k výčitkám, protože
rozhlasový idol se unaveně odmlčel nebo jen nevyhověl všem
přáním svého obdivovatele.
Mnohem častější jsou posluchačské výtky, stížnosti, přání,
pokyny či přímo povely. Dokonce výhrůžky. Pokud se ozve
posluchač, který si ve vysílání povšiml chyby či nedostatku,
je to pro rozhlas požehnáním. Věcných podnětů však bývá méně
než těch, jež vytryskly z rozhořčení. Z frustrací, jež někdy
mají s vysíláním pramálo společného. Pisateli se nedaří.
Nechápe, kam se řítí svět. A ještě ho rozlítil rozhlas, tato
kotva v rozbouřených vodách, jistota uprostřed nejistoty.
Proto neváhá a uleví si ostrým protestem. Má na to právo.
Rozčilení však, jak už TGM věděl, není program. A tak
posluchač ničeho rozumného nedosáhne, pokud se jeho břitké
řádky mění v imperativ: Buď bude po mém, nebo bude po mém!
Posluchači z tohoto těsta si neuvědomují, že rozhlasové
vysílání je kompromisem. Oslovuje tisíce, statisíce,
výjimečně i miliony různých lidí. Zároveň ale nesmí
rozbřednout, ztratit svou vlastní tvář. Proto ani při
nejlepší vůli nedokáže vyhovět všem. Včetně těch, kteří jen
tu svou pravdu mají za jedinou. |
