|
|
Fitness v synagoze
Desátým dílem pokračuje dlouhodobý cyklus Synagogy Čech,
Moravy a Slezska. Český rozhlas Vltava ho vysílá vždy v
lednu jako příspěvek ke Dni památky obětí holocaustu, který
připadá na 27. ledna. Letos v rámci pořadu Páteční večer
(23. ledna v 20.00) představí židovské památky v
severozápadním Pošumaví.
„Tedy já už jsem viděl spoustu synagog, ale ani ve snu by mě
nenapadlo, jak ta budova vypadá dneska!“ Leo Pavlát, ředitel
Židovského muzea v Praze a pravidelný průvodce pořadem
Synagogy Čech, Moravy a Slezska, nenalézá více slov.
Vystupujeme do prvního patra bývalé synagogy v Klatovech,
kde dnes sídlí fitness centrum Tony. Musíme se zout, abychom
nepošlapali koberce v posilovně. Hlučná hudba nás však
stejně brzy vyhání pryč. Scházíme do skladiště v bývalé
hlavní lodi. Poněkud rozpačitý majitel fitness centra
vysvětluje, že budovu – už zničenou – odkoupil poté, co ji
opustil archiv. Těžko pochopit, že devastace po archivech je
srovnatelná se spouští, kterou po sobě v synagogách
zanechala armáda a další podobní „uživatelé“. Takto zničené
synagogy jsme na svých cestách viděli v Ivančicích, ve
Slavkově u Brna nebo ve Velkém Meziříčí, kde přebývají
vietnamští trhovci.
LÉPE VE KDYNI I HARTMANICÍCH
Nešťastná budova v Klatovech však v letošním pořadu naštěstí
tvoří výjimku. Průčelí synagogy ve Kdyni člení jemná
štukatura novorománského typu a řada zdobných
architektonických prvků. Tmavý „tizian“ dlaždic na podlaze
střídá béžová, boční stěny s barevnou výmalbou jsou
prosvětleny vysokými půlkruhovými okny. Strop zdobí barevné
šestiúhelníky v šedo-hnědo-krémové barvě s modrým obvodovým
lemem, modrá výzdoba prosvítá i za svatostánkem. Ženská
galerie je laděna hnědo-světlezeleně. V podzemí se zachovala
rituální očistná lázeň mikve. Budova po zdařilé rekonstrukci
slouží jako kulturní centrum města. Židovský hřbitov u
Loučimi nedaleko Kdyně vysoko v kopcích uprostřed lesa
vyhlíží velmi romanticky. Mezi stromy vystupují z jehličí
dobře udržované náhrobky, opravené po útoku vandalů.
Historie nejvýše položené horské synagogy v Hartmanicích je
pohnutá. Ruinu koupil v roce 2002 Michal Klíma, a zachránil
tak budovu těsně před jejím zřícením. Na kompletní obnově se
podílela řada odborníků. Vystoupali jsme až pod krov, kde
jsou k vidění původní segmenty synagogy, které posloužily
jako vodítko pro zhotovení replik dveří, oken a zábradlí.
Výstava o důsledcích války v tomto kraji připomíná i pochod
smrti, který procházel Hartmanicemi. V noci z 28. na 29.
dubna 1945 při něm vysílením a hladem zemřelo dvanáct
židovských žen. Byly pochovány na židovském hřbitově v lese
za obcí do hromadného hrobu. Dnes ho připomíná jen dřevěný
památník, takzvané šumavské umrlčí prkno. Židovský hřbitov
dávno zarostly stromy a keře. Náhrobky byly použity na
stavbu nedaleké silnice, další náhrobek stál jako patník za
kundratickým zámkem. Jediný zachovalý náhrobek je k vidění
před vchodem do hartmanické synagogy.
Není to poprvé, co se setkáváme s takovou necitlivostí:
náhrobky ze židovského hřbitova v Uherském Hradišti použily
okupační úřady k vydláždění části města. V Úštěku si po
válce některé náhrobky odnesli místní obyvatelé jako desky
pro své zahradní stoly. Ve Slavkově u Brna náhrobky ze
židovského hřbitova dokonce ukradli, přebrousili a použili
na hroby vlastních rodin...
JEN DVA HŘBITOVY
Výstavný statek v Dobré Vodě, v rodišti židovského historika
a rabína Šimona Adlera, nabízí návštěvníkům alespoň letmý
pohled do každodenního života židovské rodiny: světnice a
jejich zařízení, šatník, nádobí, ozdoby. Šimon Adler byl v
roce 1944 zavražděn v Osvětimi. Jeho dva synové se
zachránili. Jeden z nich, Sinaj Adler, si o svém věznění
vedl velmi působivý deník, z něhož v pořadu zazní několik
úryvků.
Poslední zastávkou je městečko Sušice. Synagogu ani zbytky
ghetta tady už nenajdeme. Jen dva hřbitovy. Starému
židovskému hřbitovu byl vyhrazen stísněný prostor uvnitř
městského opevnění. Za jednou zdí ho obtéká řeka Otava, za
druhou tepe rušná ulice. Kvůli nedostatku místa se zde
pohřbívalo v několika vrstvách, některé náhrobky se krčí ve
výklenku masivní fortifikace. Starý hřbitov brzy nestačil, a
tak byl Židovské obci přidělen pozemek pro Nový hřbitov ve
stráni za městem.
Stoupáme po příkrých schodech, které lemují řady náhrobků.
Židovská komunita v Sušici překonala mnoho diskriminačních
opatření, dokonce i pogrom v roce 1866. Ze šoa se však už
nevzpamatovala. Nový židovský hřbitov v Sušici je toho
tichým důkazem. Zdá se nepřiměřeně velký. Levá strana podél
schodiště je zaplněna takřka celá, nahoře u zdi se tyčí
vznešené mohyly. Strana napravo od schodů je naopak téměř
prázdná. Po válce už není koho pohřbívat...
Na jednom z náhrobků s vytesanými jmény zavražděných čteme,
že rodiče se sice zázrakem zachránili, zármutek ze smrti
svých blízkých však už nepřekonali a zemřeli v roce 1946:
„Po návratu z koncentračního tábora jste marně čekali na
návrat svých odvlečených dětí, s kterými jste se teprve nyní
shledali...“
Vladimíra Lukařová, dramaturgyně
|
