|
|
 Milan
Slezák,
komentátor ČRo
S vlastním čajem v oblacích
Když mne lékaři připravili o žlučník naditý žlučovými
kaménky a já musel několik dní zůstat v nemocnici, ze všech
možných nápojů, které mi tam byly odepřeny, se mi krutě
stýskalo po jediném: po zeleném čaji. Po takovém, jaký si
dovedu připravit jen já sám. Proto mám velké pochopení pro
zábavnou historku, kterou vám chci vyprávět. Protagonistkou
je Češka, která vyučuje v Hongkongu a tu a tam se samozřejmě
vrací do vlasti. Absolvovali jste let z Hongkongu do Prahy,
anebo z Prahy do Hongkongu? I kdyby ne, asi si dovedete
představit nudu, která tak dlouhou cestu provází. Ano,
letecká společnost se o vás snaží pečovat. Můžete si vybrat
z nabídky palubní hudby – která se vám brzy oposlouchá.
Můžete sledovat filmy – jenže ty zpravidla nesou
hollywoodský punc. To pro našince není žádná výhra. Možná
jste si na palubu vzali notebook, v každém případě však u
sebe budete mít mobilní telefon, a tak můžete úřadovat a
poslouchat hudbu a sledovat filmy dle vlastního výběru,
anebo hrát hry. Ale jak dlouho vás to bude bavit?
Možná jste dokonce schopni si v letadle číst! A knihu,
nikoli reklamní materiály, které na vás narafičili do kapsy
na zadní straně předního sedadla! Pak vám blahopřeji,
patříte k sympatické, avšak stále rychleji se tenčící
skupině. A hned mám pro vás také výstrahu: nestrkejte před
přistáním knihu do kapsy s reklamními materiály. Výtisk tam
zcela jistě zapomenete. Mně se to přihodilo s Idiotem.
Zůstal v letadle na letišti v Los Angeles. (Už jsem si
pořídil nového. Pochopil jsem totiž, že je to, jak se dnes s
oblibou říká, výzva. Že je to vzkaz, že pitomec se bez
vlastního Idiota obejít nemůže.)
Nudu během dlouhého letu pomáhají zahánět také servírované
pokrmy a nápoje. Ale že by si člověk nějak výrazně
pochutnal... Příkladně takový čaj podávaný ve výšce mnoha
tisíc stop nad mořskou hladinou: napijete se – a neokřejete.
Namísto toho vás začne sužovat sžíravá touha po vlastním
kuchyňském koutě, po vodě, která je způsobilá k louhování
čajových lístků, po čaji, který má svou historii a své
jméno. A po vlastní konvičce. A nyní se zkuste vcítit do
české profesorky vyučující v Hongkongu, která se do Prahy
vrací právě s konvičkou. Tu chce doma věnovat tatínkovi,
známému filozofovi, který přípravu čaje trestuhodně odbývá.
Čaj si s sebou Zuzana také veze, má ho v příručním
zavazadle, stejně jako konvičku. A před chvílí si všimla
přístroje, z něhož je možné čerpat horkou vodu. Co kdyby se
zeptala letušek, zda jí to dovolí? Dovolily.
Tušíte další děj příběhu? Ano, konvička pro tatínka v Praze
nezůstala. Zuzana moudře usoudila, že když to předek bez
konvičky vydržel tak dlouho, obejde se bez ní i těch pár
měsíců, které zbývají do dalšího Zuzanina návratu do Čech.
Mají se vůbec rodiče nutit k překotným změnám dosavadního
chování? Nepotřebují přechodnou adaptační lhůtu, nějaké
jemné upozornění ve smyslu „zvykni si na to, že dostaneš
dárek, na který si budeš muset zvykat“? Na základě této
úvahy si Zuzana konvičku prozatím podržela – takže na
zpáteční cestě do Hongkongu mohla opět holdovat vlastnímu
excelentnímu palubnímu čaji.
Když jste uhodli tohle, uhodnete svižně i počet čajových
konviček, které profesorku Zuzanu provázely na následující
cestě do Česka. Ano, dvě. Jedna pro tatínka, druhá pro
palubní čaj. Jenže, přátelé, víme to všichni: jedna konvička
je pro přípravu správného čaje naprosto nedostatečná. V
jedné čaj spaříte a louhovat ho budete od půl minuty do
šesti minut, podle druhu. A aby výluh nezhořkl, musíte ho po
příslušné době přelít do druhé konvičky. Odvažuji se tedy
domněnky, že mezi Hongkongem a Prahou budou s profesorkou
Zuzanou provždy pendlovat dvě konvičky.
a propos: jejich majitelka je všímavá pozorovatelka a bystrá
analytička. Letošní hongkongské politické bouře precizně
rozebrala v Lidových novinách. V Česku o tom nikdo nenapsal
nic lepšího. |
