|
|
 Norové,
nelidští tvorové?
Když jsem si naposledy povídal s nějakým Norem, bylo to o
demokracii, o svobodě, o lidských právech, veřejnoprávních
médiích a vůbec o politice. V duchu jsem žasnul nad tím, jak
nám to pěkně šlo, a říkal si, že když si dneska chcete o
podobných věcech promluvit s nějakým Čechem, chvíli trvá,
než si ujasníte, co si pod těmi všemi pojmy vlastně
představujete. Bylo příjemné zjišťovat, že slova u nás často
zpochybňovaná a rozmělňovaná mají najednou docela jasný a
důstojný obsah. Příklad? Mluvili jsme o svobodě, ale
nemuseli jsme si neustále zdůrazňovat, jak moc se s ní pojí
odpovědnost. Bavili jsme se o zákonech, ale nemuseli jsme si
vysvětlovat, že kromě nich jsou tu i zvyklosti a papírově
neuchovávaná pravidla společenského a politického života,
jejichž existence je podobně důležitá. Moc hezky jsme si
popovídali...
Pak přišel měsíc česko-norského nepřátelství a rázem mi je
smutno z té prapodivné nepokory, která nás postihla, i z
toho, jak mediálně zajímavým se stalo vymítání norského
ďábla.
Na základě kauzy jedné nešťastné rodiny, jíž norské úřady
odebraly děti a o které u nás téměř nikdo nic neví, jsme
málem vyzýváni k pálení norských vlajek. Vypadá to jako
střet civilizací, ne-li válka světů. Zlí Norové ukradli
české matce syny: to je útok nehumánní norské byrokracie na
bezbranné bytosti, nejde-li rovnou o obchod s dětským
masem... Kdo to jsou ti nelidové? Sadisté? Náboženští
fanatici? Dokonce i veřejnoprávní televize jitří emoce
diváků, a když se člověk chce dozvědět seriózní informace,
pomalu aby hledal mezi řádky.
Dozvědět by se je sice mohl, jenže by to nebyl takový tahák,
tak atraktivní mediální zboží. Především z nich vyplývá, že
norské úřady v žádném případě nesmějí zveřejnit důvody
odebrání dětí, a to z důvodů jejich ochrany. Nesmějí – a
basta. K našemu překvapení tedy chrání děti, ne svůj vlastní
úřad, a i kdyby z nich tisk udělal kanibaly a zločince,
musejí vydržet. Těžko chápeme, že veřejnosti do trápení dvou
malých dětí nic není; máme přece svobodu informací, je tu
demokracie, takže máme právo to vědět, ne? Ach, můj milý
Nore...
Ani když se ukáže, že důvodem k odebrání dětí nebývá v
Norsku několik rodičovských plácnutí přes zadek, nestačí to.
Máme se prý spolehnout na to, že tamní úřady vědí, co
dělají, jenže nás neoblafnou! Nejsme zvyklí věřit jakýmkoli
úřadům, víme, jak to chodí, a proč by to mělo být v Norsku
jinak? Takže nám nemůže stačit ani to, že za norské
rozhodnutí se po prostudování části tajných materiálů
postaví i naši vysocí státní úředníci.
Nestačím se divit, když kolem sebe slyším, jak naše
veřejnost zapáleně posuzuje správnost nebo nesprávnost
postupu norských úřadů. Neměli bychom přece jen připustit,
že jinde mohou dělat některé věci jinak? A příčí se mi, když
si při podobných příležitostech okamžitě oblékáme jakýsi
nehezký národní dres, ve kterém pak děláme leda ostudu.
Chováme se před světem tak nedospěle, že je jen štěstí, že
nám nějaký Nor nemůže zařídit potřebnou pěstounskou péči.
Možná by to na čas pomohlo, ale zákony mu to prostě
nedovolují...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
