|
|
Když na Prahu padaly spojenecké bomby
Letos 14. února uplyne už sedmdesát let od spojeneckého
bombardování Prahy. Událost, která dodnes nebyla zcela
objasněna, je zajímavá i z hlediska rozhlasové žurnalistiky.
Pořadem s názvem Nic než bolest ji v pátek 13. února ve
20.10 připomene Český rozhlas Plus.
Do poloviny roku 1944 mohli být obyvatelé Prahy v klidu:
protektorát a zvlášť střed Čech byl v hlubokém zázemí a
spojenecké bombardování se této oblasti téměř netýkalo.
Zvlášť Pražané postupně ztráceli z náletů strach – a to je
ve válce vážná chyba. Nepomáhaly ani bezpečnostní pokyny
nacistické okupační správy, ani třeba vysílání Hlasu
Ameriky, kde před nálety varovali osobitým způsobem Jiří
Voskovec a Jan Werich. K jejich oblíbeným heslům patřilo
například „Dále od nádraží, dále, blíží se bombardování
nenadálé!“ – a nebo ještě výstižnější: „Kde se dělá pro
nacisty, tam jsou bomby z nebe jistý!“
Město s řekou... Drážďany?
Historikové, kteří rekonstruovali průběh událostí na
Popeleční středu 14. února 1945, se shodují, že nad Prahu
přiletělo dvaašedesát amerických bombardérů B-17 nejspíš
omylem. Původně mohutná formace startovala z anglického
Nuthampsteadu. Po příletu nad západ Evropy je čekala velmi
hustá mlha a letadla tak musela vystoupat výš, kde pro změnu
vanul silný vítr. Právě ten odklonil část formace, onu
šedesátku letadel, asi o sto dvacet kilometrů. Když podle
navigátorů měli být nad cílem, byli ve skutečnosti nad
Prahou. Hluboko pod sebou viděli Američané jen město s
klikatící se řekou – a přestože někteří z navigátorů
upozorňovali, že to možná nejsou Drážďany, vedoucí náletu
rozhodl odhodit pumy. Podle jiné varianty byla Praha už
předem určena jako náhradní cíl pro případ, že by
bombardování Drážďan nebylo možné nebo nutné. Nálet byl
opravdu tak nečekaný, že protektorátní rozhlas jej oznámil
až pět minut před zahájením bombardování.
Letadla se totiž nad sluncem prozářenou Prahou objevila v
podstatě najednou, a přestože pozemní protivzdušná obrana na
bombardéry začala pálit, německé stíhačky do vzduchu vůbec
nevzlétly a žádný z bombardérů nebyl sestřelen. Nálet byl
veden zhruba od Radlic směrem ke Floře, zasaženy tak byly
pražské čtvrti Pankrác, Nové Město, Vinohrady, Vršovice,
Nusle a Žižkov. Bombardéry shodily na město asi dvě padesát
pum. Zemřelo 701 lidí a 1184 jich bylo zraněno. Během
pětiminutového bombardování bylo zcela zničeno 93 domů, 190
poškozeno těžce a 1500 lehce. Tragickou shodou okolností
bylo navíc v Praze málo hasičů, protože velká část jich byla
povolána na odstraňování následků masivních náletů na
Drážďany. Rychlý sled událostí a už zmíněný vlažný přístup
Pražanů k ohlášeným náletům byly příčinou toho, že krátký
nálet si podle odborníků vyžádal více mrtvých, než kolik
stálo bombardování Coventry za celou válku…
Bože, není slov
Tragické události nezůstaly bez odezvy ve vysílání rozhlasu.
Důkazem je pořad Doba-práce-události z 15. února 1945, který
připravoval proslulý rozhlasový reportér Josef Cincibus
(1906–1980). Ten musel popsat následky náletu bez použití
reportážního mikrofonu. Těžko zjistíme, zda mu bylo natáčení
s mikrofonem v rozbombardovaných ulicích zakázáno
(nacistická propaganda se mohla obávat negativních reakcí
pozůstalých a poškozených obyvatel – po náletu zůstalo bez
přístřeší jedenáct tisíc lidí), nebo zda to opravdu bylo
tak, jak Cincibus v pořadu uvedl: „Nemohli jsme tentokrát
jít do ulic Prahy s mikrofonem – v těchto ulicích je příliš
mnoho utrpení a příliš mnoho bolesti.“
Nezbylo mu než „jen“ popsat to, co po náletu ve městě viděl.
Úkolu se zhostil mistrovsky. I po letech se při poslechu
reportáže tají dech. Reportér využil nikoli toho, že by
popsal všechny hrůzy, které viděl, ale naopak – jen
naznačoval a několikrát větu nedokončil. „Před chvílí jsem
mluvil před zříceninou školy s jedním ze svých známých.
Zaprášen a zamazán po hledání v troskách, v očích slzy, v
obličeji bolest, říká mi – ‚Teď jsem našel maminku!‘ Bože,
není slov, která by se dala říci...“ A podobně popsal
zážitek z návštěvy jedné pražské kavárny, která přechodně
sloužila jako místo pro shromažďování mrtvých těl: „Vešel
člověk, zakrvácený, s obvazem na ruce, a na otázku, co si
přeje, říká – ‚Mám tu ženu a dítě. Sám jsem si je vyhrabal.‘
– Těžko se líčí… Jde k ubohé hromádce, člen pomocné služby s
ním, a pod přikrývkou je mladá žena a dvouleté dítě.
Chlapeček, bosé nožičky… Nebudu mluvit dál.“
Byla to doba, kdy násilí ještě nebyly bagatelizováno
dennodenním omíláním na televizních obrazovkách, doba, kdy
často stačilo jen napovědět. Cincibusova věta „nebudu mluvit
dál“ zní v dnešní době záplavy slov jako z jiného světa.
Nic než bolest
Tragické události, spojené s náletem na Prahu v únoru 1945,
připomene i Český rozhlas Plus. V pátek 13. února odvysílá v
rámci cyklu Archiv Plus pořad Nic než bolest, ve kterém
uslyšíte nejen onu mimořádnou reportáž Josefa Cincibuse, ale
také vzpomínky na bombardování Prahy v podání Ladislava
Peška nebo rozhlasovou reportáž z pietního aktu, během které
se Praha 18. února 1945 rozloučila se stovkami mrtvých.
Pamětníci si také připomenou pravidelné hlášení o bezpečné
„náletové situaci“, které protektorátní rozhlas vysílal
každou celou hodinu. A zazní i ukázka toho, jak rozhlas
ohlašuje skutečný poplach, vyvolaný blížícími se bombardéry.
David Hertl, redaktor ČRo Plus
Foto VHÚ / Stanislav Maršál a archiv |
