Číslo 7 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Lucií Trmíkovou.

Lucie Trmíková, herečka

Proč právě Weilová?

Už nějaký čas mě fascinovala. Většina věcí, které od ní vyšly v češtině, jsou ale jen výbory. Až před pár lety vyšel její životopis přeložený do češtiny, a tak jsem měla dost materiálu, abych hru napsala. I když je pravda, že některé její myšlenky jsem zabudovávala do svých textů i dříve. Její myšlení mi připadá úžasně originální, bez klišé, je velmi svá. Vždycky mě to přitahovalo.

Čím je originální?

Je k sobě nekompromisní. To, co vymyslí jako filozofka, chce svým tělem i vyzkoušet. Jednota myšlení a jednání. Přestože tělo je dost neschopné. I proto je naše představení do jisté míry groteskní – ona je krátkozraká, malá, drobná, nemá sílu. Pocházela z bohaté židovské rodiny, její otec byl lékař, ona ale navzdory tomu chodila pracovat do továrny a na vinici, účastnila se i občanské války ve Španělsku. Když v exilu onemocněla tuberkulózou, odmítla se léčit a jíst, protože chtěla nést stejný úděl jako trpící Francouzi. Byla úporná, ale tělo jí pravidelně selhávalo, a v tom jsem cítila určitý komický potenciál. Proto jsem zvolila jako formu kabaret. Kabaretiéra hraje Saša Rašilov, hudbu napsal Emil Viklický.

K tomuto žánru se uchylujete často, že? Kabaret Shakespeare, který se hrál i na předloňské přehlídce Divadlo v Plzni, to ostatně má v titulu... Čím vás tahle forma provokuje?

Líbí se mi její divokost, energie. Hodně si toho můžete dovolit.

Vás jako autorku i herečku očividně přitahují silné, nijak jednoduché ženské postavy. Hrajete je a píšete o nich.

To je pravda. Když to vezmeme od Terezky z pera Lenky Lagronové přes Martu Robin, Etty Hillesum, Janu z Arku, dostaneme se až k matce Tereze a současné Simone. Ano, přitahují mě. Baví mě zabývat se ženami, které tu žily, shánět si o nich materiály, studovat je.

Nacházíte v nich i životní vzor?

To by bylo trochu nadnesené. Ale určitě se lecčím inspiruji. V pětadvaceti jsem hrála Terezku, přes dvě moje těhotenství. Znamenala pro mě významný směr, který následuji doteď. Rok předtím jsem se nechala pokřtít, Terezka na to vlastně docela přirozeně navázala.

Skoro všechny tyhle ženy se zabývaly něčím, co přesahuje běžný rámec všední ženské aktivity, ať je to studium filozofie, nebo církevní řehole. To se příliš neslučuje s rodinným životem. Řešíte někdy podobný problém?

To je pravda, ani jedna z mých postav neměla rodinu. Ono se opravdu takové nasazení těžko slučuje s rodinou. Ale jde to. Těžko, ale jde. Můžete to uskutečňovat právě v rodině, i když jinak. Sama řeším podobné věci, jen vnější okolnosti jsou jiné. Občas si přeju, abych měla klid, aby na mě nikdo nemluvil. Závidím těm, co mají svou celičku... Já si ji dopřávám jednou ročně. Jezdím na duchovní cvičení, těch pár dnů v roce mám jen pro sebe. Jsem tam vždycky šťastná. Honzovi Regnerovi, který cvičení vede, jsem říkala s nadsázkou, že jsem měla být v klášteře. A on mi řekl: To bys nevydržela! Nebylo by to pro tebe. Tvoje místo je tam, kde jsi teď. A tak je to v pořádku...

Vaše profese není každopádně o nic méně lehčí než ten klášter. Přestřihávání mezi rolemi a realitou musí být náročné...

Strašně. U některých představení jsem tak vyčerpaná, že bych byla vděčná za klid, v němž bych mohla „dojet“ všechny ty emoce a vplout zpátky do reality. Ale napadá mě, že občas je to i obráceně – některé role jsou pro mě odpočinkem, umožní mi odžít věci, které bych si v soukromém životě ke svým bližním nedovolila. Třeba u záporných postav. Když ze sebe pustíte to zlo, je to pecka! Například Rita v Eyolfkovi, kterého jsme hráli v Dlouhé s Honzou Vondráčkem, ta je v tomhle směru typickou, a přitom skvostnou postavou. Díky ní jsem si mohla zařádit, jak bych doma nikdy neřádila... Je to zajímavý experiment, člověk to peklo v sobě navíc objeví. Není to tak, že já jsem taková hodná paní a tady si jen tak hraju na tu zlou... Ne ne ne. Čerpám ze sebe. To mě baví. I když jsem po téhle figuře byla vždycky dost vyčerpaná.

To proto, že je tak zlá...

Ano, potřebovala ode mě hodně energie.

Už delší čas „jedete“ na volné noze, od dob skončení Divadla Komedie. Dá se to existenčně zvládat?

Teď už ano. Ale je pravda, že po ukončení angažmá v Komedii, což bylo někdy v roce 2002, jsme zažívali krušné časy. Můj partner Honza Nebeský na volné noze, já totéž, kšeftů málo, nebyly peníze, doma tři děti. Nebylo to dobré období.

Máte na podobné krize nějaký recept?

Mě tohle vždycky srazí na kolena. Přinutí mě to kleknout a pokusit se o pokoru, protože sama to nezvládám a musím svou bezmoc odevzdat. Pak se to prolomí. To jsme se dostaly už na hodně křehkou půdu, ale je to zkrátka o tom, co zmůže modlitba. V mém případě zmůže dost. A to nemyslím modlitbu za to, aby přišel kšeft, ale za přijetí situace, i když se proti ní bouřím, nerozumím jí, přijde mi nespravedlivá a podobně. Ale obrazně řečeno kleknout a přijmout danou životní situaci takovou, jaká je, to je podle mě největší, nejtěžší a zároveň ta nejlepší věc v životě.

Málokomu se chce připustit, že na některé věci nestačí...

No, je to boj. Člověk chce pořád svůj život řídit. Já jsem taky taková řidička... Chci mít všechno pod kontrolou. A vzdávat se, pouštět otěže z ruky, to je umění!

Když jsme u těch otěží, stane se, že se vám vymkne postava na scéně nebo že si ublížíte? Když si tak vzpomenu na zmiňovanou Ritu, jak vztekle porcuje to zelí sekáčkem...

A víte, že jsem si jednou právě v téhle hře a scéně, kterou jste zmínila, usekla kus prstu? Už mi to dorostlo, ale kus byl prostě pryč. Představte si tu situaci: cítila jsem, že je po prstu, navíc jsem hrozný panikář a katastrofik, věděla jsem, že to musím nechat zkontrolovat doktorem, taky to strašně bolelo. Ale uvědomovala jsem si, že stojím na jevišti a dívají se na mě lidi. Tak jsem prst obalila utěrkou a jela dál. A za chvíli vidím, jak mi Honza Vondráček zírá na ruku a na krev, která se pochopitelně prosákla skrz utěrku.

Dohráli jste?

Dohráli. Ta scéna je úžasně vymyšlená, pracuju tam s ostrými keramickými noži, jinak by to zelí nelétalo, jak má... Uznejte, tohohle se vzdát?

Uznávám...

Slušný adrenalin zažívám i ve hře Pomocník Walser ve Studiu Hrdinů. S Jirkou Černým stojíme v jisté chvíli na hodně vysokých žebřících opřených o zeď. A vedeme tam dlouhý dialog. To mám pokaždé pěkně staženou prdel. Jirka nic, plápolá si uvolněně na příčkách, já se potím hrůzou...

Hrajete různé vypjaté scény. Při těch je klíčový partner. Zažila jste někdy situaci, kdy vám to společně nešlo?

Ne. Mám štěstí na dobré partnery. Třeba Honza Vondráček, to je jeden z těch, s nimiž si úžasně sednu. Je dobrý herec, muzikant, je radost s ním stát na scéně. Stejně tak David Prachař, Saša Rašilov nebo Míla König, který k nám přibyl v Kabaretu Shakespeare a kterého jsem si oblíbila.

Je dobré si s dotyčným rozumět i lidsky?

Ne. Potřebujete jen, abyste se s ním cítila na scéně jistá. Aby vám poskytoval oporu. Což vůbec nemusí platit v soukromí. I když je fakt, že se všemi jmenovanými si vlastně lidsky rozumím. Ale jako podmínku k tomu, aby se vám s někým dobře hrálo, to nevidím.

Také jste si zahrála po boku Ondřeje Vetchého maminku v debutu Jiřího Mádla Pojedeme k moři. Byla s mladým režisérem příjemná práce?

Moc. Uvolněná nálada, žádné napětí. Jirka to měl neuvěřitelně pečlivě promyšlené. Navíc příležitost se potkat s Ondrou Vetchým, kterého jsem zažila v prvním angažmá v Činoheráku. Po mnoha letech jsme se potkali před kamerou jako táta a máma.

Mádlův film vypráví zajímavě o rodinných věcech, o tajemství i vztazích. Vy vedete svou rodinu díky víře duchovně, když byly děti menší, nechtěla jste ani televizi. Pořád to platí?

Ano. Jen na chatě, když chtěl syn jednou sledovat nějaký sportovní zápas, jsme ji instalovali. Od té doby tam zůstala, ale mně se to nelíbí. Přijde mi zbytečná. Používáme ji maximálně jako bednu, kde pouštíme filmy.

Jana Podskalská, publicistka

Foto Tomáš Vodňanský