Číslo 7 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Lucií Trmíkovou.

Miloš Čermák, publicista

Je libo sněhovou bouři? Ale samozřejmě, ale ať je „historických rozměrů“, případně „nevídaných proporcí“. Ona sněhová „superbouře“, která minulý týden nejprve „temně hrozila“ a pak „nelítostně udeřila“ na New York a ostatní města východního pobřeží USA, však velká očekávání médií úplně nenaplnila.
Ano, v New Yorku sněžilo, a to docela hodně, ale pozorovatelé se shodli na tom, že opatření přijatá vedením města byla poněkud přehnaná. Obnášela zavřené úřady i školy, stojící metro a autobusy, zákaz pro automobilovou dopravu a doporučení obyvatelům nevycházet ven. Nejen v New Yorku se prý život minulý týden v úterý zastavil tak, že to nikdo nepamatuje. Výsledek? Preventivní opatření ochromila město víc než samotná sněhová bouře. Kdo je vinen? Meteorologové, kteří nevyhodnotili zcela správně pohyby tlakových níží a přechody studené fronty? Nebo politici, kteří na meteorologické předpovědi zareagovali přehnaně až hystericky? Anebo média, která to celé ještě dvakrát nafoukla? Těžko říct.
My s pražskou zkušeností s bývalým primátorem, který v médiích tvrdil, jak je „situace nadmíru výtečná“, a pak povodeň zaplavila půl města, máme spíš tendenci mávnout nad přehnanými preventivními opatřeními rukou. Ono vždycky platí, že je lepší situaci přecenit než podcenit (i když vyprávějte to několika milionům Newyorčanů, kteří se kvůli tomu nedostali do práce). Meteorologové se můžou vymlouvat na vrtochy přírody, kterou zcela přesně „propočítat“ nejde, a politikům to „propočítají“ ve finále voliči. Ale co média? Byla to právě ona, kdo ze sněhové vánice v několika amerických městech „vytvořil“ globální událost. Popsalo se o ní víc novinového papíru a natočilo víc televizních minut než o všem ostatním, co teď svět trápí. A je jedno, jestli máme na mysli třeba eskalující konflikt na Ukrajině, či pokračující hrozbu Islámského státu. Není banální a v důsledku i cynické, že tu řešíme, jak se obyvatelé jednoho z nejbohatších měst na světě budou závějemi špatně dostávat do práce, zatímco jinde, často geograficky mnohem blíž k nám, umírají lidé? Možná ano, ale nám nezbývá než povzdech, že tak zkrátka média fungují. Příběhy lidí ve velkoměstě postiženém sněhovou kalamitou jsou pro nás srozumitelné a představitelné. Emocím a pohnutkám lidí, kteří jsou součástí tragédií jako té na Ukrajině i jinde, rozumíme mnohem méně, byť se odehrávají blíž a mohou nás i naši budoucnost o tolik víc ovlivnit.
A to byl i důvod, proč se média o tolik víc věnovala teroristickému útoku na redakci Charlie Hebdo v Paříži než masakru radikálů Boko Haram v Nigérii, ke kterému došlo o několik dní dřív. Přitom „matematika“ obětí je jasná. V Paříži teroristé zastřelili sedmnáct lidí, v Nigérii padlo řádění extremistů za oběť minimálně dva tisíce lidí, prakticky celá jedna vesnice.
Jak napsala ombudsmanka New York Times, rozdíl v zájmu toho deníku – který je jakýmsi etalonem důležitosti pro celý západní novinářský svět – nemohl být křiklavější. O pařížských událostech byl po deset dní v řadě v New York Times aspoň jeden článek na titulní straně. O masakru v Nigérii se v papírových novinách objevila první zpráva až týden poté, co k němu došlo. S cynickou nadsázkou můžeme říct, že do hledáčku zájmu západních médií „pomohl“ nigerijské tragédii až pařížský útok.
Jak je to možné? A znamená to, že média selhala? Nikoli, chovají se podle zavedeného schématu. Mediální expert Ethan Zuckerman to vysvětloval tím, že událostem v Nigérii nerozumíme a jsou nám příliš vzdálené. Jakkoli nás šokuje počet mrtvých, je zabíjení Boko Haram něčím, co přesahuje naši představivost a empatii. O našem zájmu rozhodují příběhy a emoce, nikoli počty mrtvých. Podle toho se média řídí. Může nás to šokovat, deprimovat i urážet. Ale média jen kopírují to, jaká je naše přirozenost. S povýšeným intelektuálním nadhledem můžeme média kritizovat za jejich povrchnost i hloupost. Právem. Ale ve skutečnosti budeme kritizovat hlavně taky sami sebe.