|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Jak se Honza učil cizí řeči
Všimli jste si toho, milí čtenáři? Choroše vesele přirůstají
(což o jiných zimách nečiní), sdělujíce nám tím zajisté cosi
ve své řeči. Třeba, že zima to letos vzala zkrátka, že jaro
už je vlastně tu. Píši vám tato slova o třetím lednovém
týdnu; kdy si je přečtete, vlastně přesně nevím. Třeba bude
mrznout, jen praštět, a tak se ukáže, že z té choroší řeči
nedokážu přeložit ani pozdrav.
To, že pohříchu nerozumíme cizí řeči (míněno nyní té
živočišné, rostlinné či houbové), mne napadlo, když jsem si
to takhle zrána šinul na pražské smíchovské nádraží;
natěšeny na výlet za přírodními krásami byly snad i mé
maskáčové gatě. A kýho čerta, kamsi za kulturou se odtud
béře i můj známý, personifikovaná nedbalá elegance, a navíc
– jak se hezky říká – všech intelektuálů futrál. A kam že to
prý jedu takto vyšňořen, ironizuje. Pošlu ho kamsi, hupsnu
do vlaku a už na schůdkách motoráčku se dostaví schodový
efekt. Měl jsi mu říct, snobovi, míním zpozdile, že se jedeš
učit cizím řečem. Jako ten hloupý český Honza, který skrze
kouzelného dědečka uslyší mluvit mravenečky a nakonec i hada
a ještě na tom vydělá majlant. Inu, těžko chytat rysa za
ocas…
Jenže, známe to: Člověk se lehce nadme tím, jak hezky to
sobě samému poví, a když pak přijde do tuhého, neumí to říci
nejen pražskému intelektuálovi, ale ani tomu božímu hovadu,
jak se doposud – venkoncem nekorektně – smíme o našich
menších bratřích vyjadřovat.
To jsem takhle nečekaně – tedy jak pro koho – přibyl v
mrazivém únoru k nám na chalupu a zjistil, že je obydlena,
že v ní kdosi po svém hospodaří. Prodral se ten kdosi do
přízemí rovnou z půdy; díra jak po Mefistofelovi a dole boží
dopuštění. Lůžkoviny v almaře rozcupovány pěkně vrstva po
vrstvě, dokonce i můj šňupací tabák v dřevěné krabičce
zjevně kdosi použil. A ke všemu byl pachatel přichycen jaksi
in flagranti. Skrýval se v naší posteli, přímo v matraci,
kde cosi kutil. Kutil?! Hryzl právě, smrad jeden, mé pracně
posbírané vlašské ořechy, které si tam – jak jako? –
natahal.
Jak že nám to radí Policie ČR? Prý, že se nemáme pokoušet
zadržet pachatele vlastními silami… Chraňbůh, zadržet, já
jej chtěl naopak rychle vyexpedovat. Vrazil jsem do díry v
matraci násadu od smetáku a v ten ráz jsem se střetl s
pachatelem tváří v tvář. Tolik bezpředsudečné agresivity v
nepřímé úměře k velikosti jsem neviděl jaktěživ. Povím vám
jedno: šlo o vyrovnaný mač, jakkoli se v něm postavilo na
zadní cca třicet deka naštvaného plcha proti mým zhruba sto
rozpačitým kilům. Eventuální etologicko-etymologický slovník
lidsko-plší řeči byl zjevně k nepoužití, k vyjádření zavilé
sveřeposti stačilo mému protivníkovi napružené žlutobílé
tělíčko s černou pirátskou maskou přes – za jiných okolností
snad – roztomilá očička.
Inu, i já asi patřím k oněm legračním kvazimilitantům,
nostalgicky vzpomínajícím na zelené mládí ve stejnokroji
socialistické armády. Jako takový chovám na chalupě pistoli,
plynovku podobající se browningu, zdánlivě ochranu před
loupežníky, popravdě pro radost vlastní představivosti.
Chvíle si žádala, abych ji vylovil ze šuplete a neuváženě
stiskl spoušť, pomstou za tu spoušť vůkolní. Prásk! Ďaha
jako v béčkové gangsterce, rána přímo do čenichu. Pamatuji
se jen, že proti mně vylétl žlutobílý blesk s pirátskou
maskou, aby pak zmizel vyhlodanou dírou zpátky na půdu. Už
tak nehostinnou atmosféru místnosti rázem prostoupil slzný
plyn. Kdo se účastnil demonstrací na Václavském náměstí před
více než čtvrtstoletím na té slabší straně barikády, už
tuší.…
Přešlapoval jsem pak na dvorku před vymrzlou chalupou se
zotvíranými okny a naplno prožíval ponížení schodového
efektu. Musím se konečně naučit alespoň jedné cizí řeči,
napadlo mne už tehdy. Třeba zrovna té plší. Vždyť jsme se
spolu mohli domluvit po dobrém… Dřevomorka na půdě a
červotoči v kredenci si zatím nejspíše cosi špitali o
blížícím se jaru… |
