|
|
 Jak žít tváří v tvář skonu?
Filmový obraz lidí, vědomých si blížící se smrti,
zdůrazňoval v minulých desetiletích hlavně jejich nenadálou
činorodost – z české tvorby lze uvést zejména Kachyňova
Směšného pána (1969). Později převládly vhledy do rozjitřené
psychiky umírajícího, nuceného vyrovnat se s neodvratným
osudem. Mezi takto zacílené výpovědi patří i snímek Jako
nikdy z roku 2013 (sobota 21. února, ČT2, 21.50), napsaný
Markétou Bidlasovou a režírovaný Zdeňkem Tycem, z jehož
tvorby si vzpomeňme alespoň na vizuálně oslnivý debut
Vojtěch, řečený sirotek a také na Smrady.
Film zachycuje, jak o těžce nemocného, stále popudlivějšího
malíře Vláďu Holase (Jiří Schmitzer), jako umělce snad
uznatelného, jako člověka však charakterově rozporného,
sobeckého, pečují obětavě, byť s více či méně tlumenou
vzájemnou žárlivostí, hned dvě jeho milenky – jak ta dávná (Taťjana
Medvecká), tak současná (Petra Špalková). Jen poznenáhlu se
dovídáme, že manželství se Holasovi rozpadlo a že dospělý
syn se s ním přestal stýkat a jen obtížně k němu nalézá
cestu.
Všichni herci zvládli své zjitřené postavy věrohodně,
vtiskli jim verbální sršatost, která znenadání zajiskří.
Snadno si povšimneme, jak Schmitzerův Vladimír, jehož
zraňuje pomyšlení na blížící se konec, až arogantně odmítá
starostlivost. Zlomyslně se strefuje do slabostí či rozpaků
svých bližních, jako by mu činilo potěšení urážet je a
ponižovat. Špalkové Karlu, jen zdánlivě odměřenou, vyvede z
míry i pouhé pomyšlení, že by někdo mohl pomýšlet na
dědictví – stačí si vybavit, jak kousavě zareaguje při
kuchání ryb. Také Medvecká svou Jarunu obdařila
bezmyšlenkovitě oddanou zaslepeností, jak lze vypozorovat z
přístupu k její vlastní rodině, k manželovi, který je se
vším mlčky smířen. I tady postačí drobný, ale výmluvný
postřeh – doma upečený závin hodlá s sebou odvézt k
Vladimírovi, aniž by pomyslela na vlastní rodinu.
Obě stárnoucí ženy se totiž dobrovolně vydělily ze svých
rodin, aby se Vladimírovi mohly věnovat. A nesejde na tom,
že Jarunu vídáme zejména v kruhu její rodiny, zatímco Karlu,
odcizenou vlastním rodičům, provázíme hlavně při
cyklistických výletech do hospody v blízké vsi či při
pravidelném nočním koupání. Tyc ovšem zkoumá nejen vztahy
mezi oběma (vykajícími si) ženami, které střídajíce se u
nemocného jen zdráhavě překonávají vzájemnou rivalitu, ale
také jejich poměr k Vladimírovu synu a jeho snoubence. A
sděluje, jak obtížné je prodrat se k pozitivnímu citu, ať
již jej chceme dávat, nebo přijímat.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Bohdan Holomíček |
