Jarda
Svoboda, muzikant
První koncert Trabandu proběhl v červenci 1995. Napadá vás
nějaké slovo vystihující těch dvacet let existence skupiny?
Radost. Jsem rád, že jsme těch dvacet let strávili bez
velkých krizí. I když přišly různé odchody a příchody členů,
myslím, že jsme to lidsky ustáli moc hezky. Jsme pořád
hlavně parta, rodina, která funguje společně, na cestách i
mimo pódium. A to je pro mě možná důležitější než úspěch u
diváků a ocenění od kritiků. Podstatnější je ta schopnost
fungovat a mít radost ze svých spoluhráčů.
Traband měl jako kapela vždycky to štěstí, že se jeho
obsazení nijak zvlášť neměnilo.
V podstatě ne. V současné skupině jsme pořád dva zakládající
členové – bubeník Vašek Pohl a já. Další dva spoluhráči jsou
členy dlouholetými – tubista Robert Škarda a trumpetistka
Jana Kaplanová, dříve Modráčková, jsou s námi asi sedmnáct
let. Tahle čtveřice je takové stálé jádro kapely.
Hned začátek kapely je mírně absurdní a hodně příznačný.
Začínali jste vystoupením na Portě a krátce poté jste
vystoupili jako hosté punkové Znouzectnosti. Ten žánrový
rozptyl jste si v kapele pěstovali, nebo to byla náhoda?
Už když jsme začínali, řekli jsme si, že budeme hrát
písničky. A to rozhodnutí bylo vždy nadřazené tomu, jakým
stylem jsme se chtěli prezentovat a jakými inspiracemi jsme
prošli. Základem zůstává dobře udělaná písnička, která se dá
zpívat a hrát v jakémkoli složení a aranži, třeba jen u
táboráku s kytarou.
Zmíněné inspirace jsou přesto pro hudebníka klíčové. Kdo
inspiroval vás?
Muzikanti, kteří mě v životě určovali, byli multižánroví, ať
už to byli Dylan, Beatles nebo třeba Pearl Jam. Všichni měli
veliký rozptyl, ale taky u nich je základem právě ta
písnička.
Podstatným rysem nového alba Trabandu je živelnost, skoro až
nekompromisnost. Chtěl jste se vrátit k punkovým kořenům?
Ne, nemám potřebu se kamkoli vracet. Chci co nejvěrněji
reprodukovat to, co cítím, co vnímám, co se děje okolo mě,
ve mně. A vše, co se ve mně ozývá, mám potřebu pojmenovávat.
Album Vlnobeat nicméně přišlo po období, které jste nazval
zklidněním. Vypadá to, že jste se v minulých letech
zklidnili až tak, že vás to začalo štvát...
Zklidnění kapely vyplynulo ze životního zklidnění jejích
členů. Potřebovali jsme to poté, co jsme tak strmě
vystřelili nahoru. V tom nejhektičtějším období jsme neměli
vůbec čas na soukromý život, a tak s pauzou, kterou jsme si
naordinovali, přišly i jisté domácké motivy v muzice. Na
předchozích deskách jsou vyjádřeny třeba hlasem klasického
šlapacího harmonia – dřevěné bedny, kterou jsme začali vozit
na koncerty a bylo velice těžké ji nazvučit. Časem jsme se
ale vrátili ke klasickému modelu, možná se tehdy ukázaly
hranice, kam až lze v téhle partě dojít. Kdybych chtěl ještě
hlouběji proniknout do té lyrické, intimní sféry, asi už
bych musel pracovat s jinými lidmi.
Nebo sám. Vystupujete přece i sólově.
Ano, jezdím po koncertech i sám, jen s tím harmoniem. Takže
se mi vlastně maličko rozešly moje muzikantské cesty.
Traband zůstává Trabandem, ale vedle toho si na sólových
koncertech nenápadně hraju ty svoje rozvláklé meditativní
písničky.
Vlnobeat získává bezvýhradně skvělé kritiky a novináři se
shodují, že jste v té nejlepší kondici v celé historii
Trabandu. Jak to cítíte vy jako kapelník?
Jsem rád, že jsme natočili dobrou desku. Jestli je nejlepší,
to nevím, já mám třeba radši cédéčko Domasa – tam jsou pro
mě jako autora zlomové skladby. Ale ohlas Vlnobeatu mě mile
překvapil, to určitě.
Desku jste protkali citacemi legend – od Beatles po Edwina
Hawkinse a jeho gospel Oh Happy Day. Když k tomu připočteme
další detaily, třeba zmíněný archaický zvuk varhan, skoro to
vypadá, že jste chtěli oslavit šedesátá léta. Je to tak?
Je to jeden z námětů desky – oslava hudby a radosti ze
života. Ale neplánovali jsme retro desku, usilovali jsme o
současný zvuk. Samply a citace jsme měli na deskách vždycky,
čerpali jsme z hudby, kterou jsme zrovna poslouchali, nebo
která nám připadala vhodná, jen jsme to vždycky nějak
zakamuflovali. Na nové desce už nic nezastíráme a říkáme na
rovinu, která že hudba nás určovala. Minimálně já a Jana
jsme muzikou šedesátých let odkojení, všemi těmi kapelami
okolo Woodstocku a květinového léta – právě na nich jsme
vyrůstali.
 Z
nového alba opět zní i dětské říkačky v provedení dcerek
členů skupiny. Jak jste přišli na to, že do písní budete
zapojovat „trabanďata“?
Na většině desek Trabandu najdete děti a klasické analogové
rádio, což je pro mě určující zvuk. A použití dětských
hlasů, to je pro mě vědomí dětského světa, řekněme dětské
nevinnosti, nezamatlanosti – v protikladu ke světu
dospělému.
Na každém z alb Trabandu najdeme i písně s duchovní
tematikou, také ta je však – podobně jako zmíněné citace –
skrytá tak, že ji člověk může přeslechnout. Je to proto, že
nechcete být za křesťanské rockery, jako třeba vaše dávná
kapela Otcovy děti?
Když jsme hráli jako Otcovy děti, ta nálepka křesťanský rock
nás dost determinovala a asi nám i zabránila v tom, abychom
se jako kapela uchytili. Když se tenkrát řeklo křesťanský
rock, každý si vybavil takové ty misijní chválící skupiny.
Nikdo tu, až na výjimky, nehrál osobní písně, které by vztah
k duchovním věcem pojmenovávaly současným jazykem. A pro
křesťany to zase bylo málo křesťanské, nebylo tam žádné „halelůjá!“.
Tak se Otcovy děti rozešly, neměli jsme kde hrát. Když jsem
zakládal Traband, říkal jsem si, že si na tu křesťanskou
nálepku musíme dát pozor.
Byly v historii Trabandu okamžiky, kdy to vypadalo, že se
skupina může rozejít?
Ano, ale ne z důvodů nějaké ponorky, spíš v tom hrály roli
rodinné starosti – a v poslední době taky to, že jsme
rozestrkaní po celé republice. Trumpetistka žije v
Krkonoších, banjista je z Plzně, zbytek žije tak různě po
Praze a okolí. Je těžší scházet se na zkoušení, nahrávání i
dojíždění na koncerty se tím trošku komplikuje. A s
přibývajícími dětmi v kapele to určitě nebude lepší.
Jak často ted zkoušíte?
Asi bych to neměl říkat, ale my už zkoušíme, jen když
připravujeme novou desku. A pak před koncerty na zvukovce.
Co vlastně rozhodlo o tom, že se zvuk Trabandu na nové desce
rozšířil o pětistrunné banjo? A obecně – vybíráte si
hostující muzikanty spíš s ohledem na lidskou stránku věci,
že jsou to třeba kamarádi, nebo jde primárně o konkrétní
zvuk nástroje?
Banjo je jeden z nástrojů, který mě provází odmalička, mám
ho rád stejně jako třeba klarinet nebo harmonium. O
konkrétní účast banjisty Radima Humla si řekla písnička
Pokaždé když přicházíš, kde je taková vyhrávka, kterou jsem
od začátku slyšel hranou na banjo. Tak přišel Radim a my ho
využili i v dalších deseti písničkách.
Vedle muziky se řadu let věnujete i výtvarnu, vaší
„specialitou“ jsou koláže ze starých vyřazených věcí. Kde je
berete, a hlavně – kde je shromažďujete? Spousta jich přece
na svůj „druhý život“ teprve čeká.
Taky se dají vyhodit, když jich je moc... Z těch rezavých
plechů skládám různé postavičky a portréty. Jsou to krámy
posbírané na okrajích silnic, na skládkách, ve starých
zbořených domech. A taky v lese – můžou to být staré boty,
sedlo i řídítka z bicyklu. V poslední době z nich skládám
trofeje s podobou uloveného zvířete. Přemýšlím, že to nazvu
Duchové lesa.
Dá se říct, že ty koláže vyprávějí příběhy, podobně jako
jsou „příběhové“ texty vašich písní?
Určitě. A dalším pojítkem mezi hudbou a kolážemi je
recyklace. V písničkách oživuju nějaký příběh či zkušenost,
zážitek nebo taky hudbu, kterou jsem v minulosti zaslechl, a
stejné je to s hrdiny mých písní. Prodlužuju život člověku,
který si svůj příběh odžil někde na okraji společnosti a já
ho třeba jen vyslechl v hospodě. To samé jsou ty nepotřebné
věci, nalezené někde v lese. Dávám jim nový život.
Výtvarné umění jste studoval. K čemu jste výtvarně
inklinoval?
Studoval jsem výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě
Univerzity Karlovy. Tam jsem potkal výborného učitele,
grafika Ivana Špirka, takže nejblíž jsem měl ke kresbě a
grafice. Moje první práce byly čistě grafické – užitá
grafika, plakáty, obaly cédéček, což dělám vlastně doteď a
pořád mě to těší.
Jaký byl váš další výtvarný vývoj?
Přes land art čili obrazy tvořené přímo v krajině z
přírodních materiálů, jako jsou písek, kamení, dřevo, jsem
se dopracoval k jinému způsobu přemýšlení o obrazech. Došel
jsem k tomu, že nemusejí být tvořeny jen barvou, na papíře
nebo plátně, ale že obrazem může být cokoli, co poskládám,
čemu dám nějakou výtvarnou myšlenku.
Je i v dnešní „stahovací“ době důležité to, jak písňová CD,
ale třeba i verše nebo romány na první pohled vypadají? Může
výtvarné provedení obálky nebo bukletu podle vás ještě
ovlivnit potenciálního kupce?
Jistě, může. A je to možná jediný důvod, proč pořád vydáváme
cédéčka! Já měl vždycky rád desky, se kterými se člověk mohl
mazlit. Spousta lidí dodnes vzpomíná na vinylová elpíčka.
Grafik se na nich mohl vyřádit. Ale i obaly cédéček jsou
výzva, proč je neudělat hezky, když je ta možnost.
Od čtvrtého alba Hyjé!, tedy více než deset let, vydáváte
nahrávky pod křídly Indies Scope. K čemu dnes ještě muzikant
potřebuje hudební vydavatelství?
Máme od Indies všechno, na co si vzpomeneme. Kdybychom se
prodávali hůř, pak už by se asi víc licitovalo o tom, jestli
novou desku udělat tak či onak. Ale ve chvíli, kdy je
naděje, že se zaplatí aspoň náklady, je výhoda mít takového
vydavatele. Můžeme si třeba dovolit říct, že uděláme desku,
u které bude jako příloha DVD s našimi písněmi tlumočenými
do znakové řeči...
Narážíte na minulé album Neslýchané, které obsahovalo i
obrazový nosič s písněmi Trabandu pro neslyšící. Tehdy jste
hráli i speciální koncerty s tlumočníkem na pódiu. Pořádáte
taková vystoupení stále?
Koncerty pro neslyšící děláme už míň než loni a předloni,
ale když se takové vystoupení podaří zorganizovat, hrajeme
je rádi. A myslím, že takový koncert s tlumočníkem je
zážitek i pro slyšící publikum.
Milan Šefl, publicista
Foto Vojtěch Vlk
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 9. 2. |
