|
|
 Soumračná
melancholie Tara Fuki
Dámské duo Tara Fuki je od počátku své již patnáctileté
existence spojováno se značkou výstavní kvality v průsečíku
hudebních žánrů. Bývá zpravidla představováno jako dvojice
violoncellistek, které zpívají, ale s poslechem jejich
nejnovější desky s názvem Winna, v pořadí páté, si dovolme
zvyk projednou obrátit: máme tu zpěvačky, které se
doprovázejí na violoncello. Při úsporném instrumentálním
pozadí, někdy tvořeném jen opakováním několikataktové
smyčky, tu má hlas veliký prostor, zpěv dělá zvuk celého
cédéčka. Hlas (a dvojhlas!) je před nástrojem, a ten mu
slouží za rytmiku nebo akordický základ.
Může se zdát, že kusy posluchačsky řekněme „nejnápadnější“
jsou seřazeny na začátku alba. Hned první skladba s názvem
Żegnam dokazuje, že ani sedmiminutové ostinato krátkého
motivku se neoposlouchá a dokáže spolupracovat s bohatou
melodií, přitom téměř lidovou, nikterak vyumělkovanou. Brzy
následují písně Lecimy a Dopis, které s chytlavým nápěvem
(zejména druhá má až rádiově hitový refrén) poněkud odbočí k
veselí až hravosti od jinak sevřené, přece jen vážné – či
snad meditativní – nálady.
Poznávacím znamením tvorby Tara Fuki, které je dáno původem
obou členek Doroty Barové a Andrey Konstankiewicz-Nazir na
slezském bilingvním pomezí, je polština jejich textů.
Dovolme si v této souvislosti ještě jednu opozici k úzu:
ohlasy a recenze občas říkají, že jejich písně jsou příběhy,
u kterých netřeba rozumět slovům. Na jednu stranu jistě,
je-li míněna soběstačná síla hudební výpovědi. Navíc při
troše sluchového cviku polštině rozumět lze. Avšak na nové
desce nacházíme i svým způsobem odvážný počin, totiž
zařazení jednoho čísla (z celkových devíti) v češtině. A tu
nás napadne, co jinak by možná nenapadlo – píseň Závrať se
poslouchá chtě nechtě jinak a zjišťujeme, že otevírá novou
rovinu, kterou je škoda mít jen pootevřenou.
Navzdory příbuzenství s alternativou jsou nové skladby Tara
Fuki až nealternativně čitelné a hladivé, byť zároveň
soumračně melancholické jako fotografie v uměřeném bookletu
a zahleděné do nezřetelné dálky jako na těchto fotografiích
obě autorky.
Jan Mattuš, publicista a překladatel |
