|
|
Pozapomenutá cesta do Ruska
„Chtěl jsem psát hymny na Rusko a budu psát litanie. Zadobře
je se podívat do světa, má-li kdo svůj domov rád, má ho pak
rád dvojnásob. Rusko je ta poslední velmoc na světě, která
by nás k závisti snad nutila, že nejsme v něm. Bůh zaplať,
že ne. Bůh nedej, aby se tak jednou stalo.“ Těmito slovy
líčil spisovatel Vilém Mrštík (1863–1912) v jednom z dopisů
své zážitky z cesty do Ruska v roce 1896. Mrštík tehdy
nepsal jen dopisy, ale je také autorem pozapomenutého
cestopisu, který knižně vyšel až roku 1992 pod názvem Cesta
do Ruska s podtitulem Listy z Nižního Novgorodu. Číst se z
něj bude od 17. února ve vltavských Stránkách na dobrou noc.
Upřímně řečeno – netradiční cestopis Viléma Mrštíka zná
vskutku jen málokdo. Taky bych jej patrně neznala, kdybych v
létě loňského roku nenatáčela v polském Krakově a kdyby mi
tehdy u kafe překladatel Jacek Baluch neřekl, že by z
Mrštíkova textu přeložil rád alespoň tu část, která se týká
Krakova.
Zachráněný rukopis
Hned po návratu z Polska jsem se vydala do knihovny. Kniha
Cesta do Ruska s podtitulem Listy z Nižního Novgorodu se
knihou stala teprve v roce 1992, kdy ji Jan Vladislav
připravil pro vydání v nakladatelství Arkýř, rukopis byl
objeven vlastně náhodou mezi papíry určenými ke skartování.
Vzhledem k tomu, že Mrštíkovy zápisky vznikaly v roce 1896,
uplynulo mezitím v českých řekách opravdu hodně vody.
Cesta do Ruska je vlastně souborem novinových textů Viléma
Mrštíka – korespondenta. V roce 1896 se Nižnij Novgorod stal
místem konání Všeruské průmyslové výstavy a Mrštíka do
Novgorodu vyslal pražský německy psaný deník Politik.
Vzhledem k procarské orientaci listu to nejspíš nebyl
nejšťastnější nápad. Mrštík, který se do Novgorodu vydal
přes Ostravu, Krakov, Čenstochovou, Varšavu a Moskvu,
vskutku nešetřil kritikou, a tak se jeho texty dočkaly v
německém překladu i několika cenzurních zásahů.
(Ne)okouzlené putování
Mrštíkovy zápisy přecházejí od básnivých obrazů až k
národohospodářským komentářům, které spisovatel koření
půvabnými historkami a drobnými portréty. Během své cesty
popsal často těžko čitelným rukopisem čtyřiadevadesát listů.
Nepřepisoval do čistopisu, psal pod prvním dojmem, vložil do
obálky a poslal do Prahy. Jak se dovídáme z poznámky Jana
Vladislava, rukopis není úplný, celá se zachovala pouze
první část nazvaná Na cestě do Nižního Novgorodu, a Vilém
Mrštík zřejmě nikdy neuvažoval o jeho knižním vydání. Ovšem
za připomínku určitě stojí skutečnost, že zatímco v letech
1896 až 1897 směly Listy z Nižního Novgorodu vyjít téměř
celé, o osmdesát let později z nich ve výboru cestopisných
črt bratří Mrštíků Okouzlené putování nemohly vyjít ani
ukázky...
Sedmidílné Stránky na dobrou noc v ostravském studiu
připravila Tvůrčí skupina Regiony. Text vybrala a upravila
autorka článku, v jejíž režii uslyšíme Tomáše Jirmana.
Zvukově na pořadu spolupracovala Hana Plecháčková.
Eva Lenartová, vedoucí Tvůrčí skupiny Ostrava
|
A děvušky pochopily jeho žal
Přestože cestopis Viléma Mrštíka vyšel ve své době na
pokračování v pražském deníku Politik německy, česká verze
byla dlouho zapomenuta. Dodnes silně aktuální rukopis
zachránil před skartováním šťastnou náhodou literární
historik a baltista Radegast Parolek.
x Jel jsem do země, kterou jsem miloval, a stojím nyní před
jejím obrazem... x Zažraní entuziasté Ruska nevidí v Paříži
nic jiného než pelech hříchu, divocí nadšenci a velebitelé
Francie v Rusku zase nic jiného než zemi barbarského
zpátečnictví. Sem tam už jsme naznačili, v čem to
zpátečnictví skutečně existuje (feudální disciplína,
terorismus, karabáčnictví, přepjatá, práva lidské
důstojnosti ponižující administrativa, její šikanování,
militarismus), jinde budeme zas míti příležitost poukázati
na to, v čem Rusko nad jiné země vyniká: silně vyvinutá a
slavně dokázaná láska k umění v míře, o jaké se nám posud
nezdálo... x A stojím teď před hádankou: ruští spisovatelé –
básníci, myslitelé, umělci – jsou důsledkem, plodem ruské
civilizace, nebo jsou to jen lilie čisté, vykvetlé z
hnojiště? x Nesmím zapomenout na vodku. Je to strašlivý
nástroj, vymyšlený na Slovanstvo samým satanem. A má tu
nejhorší vlastnost, že čím víc se pije, tím víc se jí chce.
(...) „Nikdo by nevěřil,“ pravil činovník celým vzezřením
své polozblblé bytosti, „nikdo by nevěřil, co v té mršce
vodce je za sílu!“ x Cizinec je ve všech zemích jako vzácný
pták, z kterého každý rád utrhne pírko na památku. Na Rusi
zvlášť takové peří mají velice rádi. x Nepozbyla platnost
Havlíčkova slova z Rus, že „každý v Rusku cestující cizinec
nějaký silný ohled na Sibiř mít musí“. x Na Kreml nesmí
nikdo sáhnout, poněvadž je císařský – a na Prahu může
sáhnout každý, poněvadž náleží kdekomu, jen když hodně peněz
má. x Není pochyb o tom, že Rusko zaujímá vůči ostatní
Evropě egoisticky nepřátelský postoj. (...) Evropa zde hrála
a hraje svými podnikateli, svými mistry, vynálezy a
zkušenostmi úlohu mouřenína, kterého očekává dvojí osud: buď
vykonal za odměnu svou povinnost, a pak může jít, anebo se
může vzdát svého náboženství, své víry a časem národnosti a
stane se tím, čím se už staly legiony jiných, totiž Rusem,
ruským poddaným. x Rusové zatím nedělají nic jiného, než že
v cizích zemích připravují půdu pro budoucí svůj ráj,
spokojují se vrchním panstvím nad tuzemci administrativní a
vojenskou správou, ponechávajíce národům jejich práva,
výsady, náboženství, řeč, samosprávu. Zatím jen tak
mimochodem kolonizují. Ale jak to bude vypadat s právy,
výsadami, náboženstvím a řečí zabraných území, až
kolonizovány budou? x Ivan Ivanovič mávl zvadle rukou. „A,
jechaj! K děvuškam!“ A „děvušky“ pochopily jeho žal! |
|
