|
Poslední
zpráva z lázní
Umyji si ruce, osuším je papírovými ubrousky, nanesu na ně
dezinfekční roztok a ponořím je pomalu do horkého parafínu.
Jeho vůně připomene Vánoce, za oknem lázeňského domu letos
poprvé pořádně sněží, stromy se prohýbají pod tíhou
čerstvých vloček a chvílemi vysvitne slunce. Sestra mi
zabalí ruce do ručníku a na půl hodiny mě posadí mezi
většinou cizojazyčné klienty, a tak se v místnosti nedá
mluvit ani číst, nanejvýš se můžete zabalenýma rukama
poškrábat na nose a myslet si na svoje věci. Pobyt v lázních
je v mém případě finále, jemuž předcházelo několik
hospitalizací, operací a rehabilitací. Teď se tedy snad
blíží konec; kdo by neměl dobrou náladu?
V našem útulném lázeňském domě vládne atmosféra místy
surrealistická. Také tu pobývá hodně Rusů, a tak často
myslím na básníka Bruna Solaříka, neboť je surrealista a má
pro Rusy slabost. Tady by se mu líbilo. Zhruba polovinu
klientů této národnosti už dnes sice těžko rozeznám od
ostatních Evropanů, ale ta rozpoznatelná půlka stojí za to.
Někteří vypadají jako z předválečného sovětského muzikálu
Grigorije Alexandrova Volga, Volga, jen většinou chodí v
erárních bílých županech. Muži mívají nabarvené vlasy či
kníry a jejich tělnaté ženy milují legíny. Převládá růžová,
zlato a těžké vůně... Většina Rusů sice stále ještě
neodpovídá na pozdrav, ale lepší se to. Působí převážně
uzavřeně a moc si s nimi nepopovídáte, s výjimkou jedné
příjemné dámy, která na mě při prvním setkání ve výtahu
spustila česky. Později jsem se od ní dozvěděl, že už
jedenáct let žije v Praze a má i české občanství. Její
manžel ovšem z nepochopitelných důvodů za celé dva týdny
nepronesl ani slovo... Německá část klientely zdraví až na
výjimky i několikrát denně, někteří dokonce česky. Jiní
naopak vypouštějí směrem k našinci nečekané gejzíry
německých slov, jako by si nepřipouštěli možnost, že jim
nerozumí. Arabští hosté se dělí na dvě zcela odlišné
poloviny – na muže a ženy! Vážně: ti první bývají otevření,
zdvořilí a rádi si promluví anglicky, ty druhé jsou různě
zahalené a až na výjimky nepřístupné, a tak se člověk do
konverzace raději nepouští. Poprvé jsem tu také potkal
Italy, kteří jsou živí a veselí, užívají si kuchyně či
sauny, při čekání na chodbách si prohlížejí obrázky v
tabletech a halasně se smějí, ale většinou to neruší.
A pak jsou tu Češi. Každý s nějakým osudem a zdravotním
handicapem. A téměř všichni ochotní vám o tom vyprávět. V
jídelně sedávám u stolu se třemi dámami, jimž v duchu říkám
tři sudičky. Všechny mají smysl pro humor, hromadu životních
zkušeností a zásobu drastických historek, jimiž nešetří.
Člověk se až stydí za to, jak málo utrpení v životě prožil.
Po dlouhých měsících pomalu nastává čas odložit francouzské
hole a začít znovu normálně žít. Osud a můj operatér mi
přichystali zkoušku a novou a trochu nečekanou šanci
zároveň, tak jen ji nějak nepromarnit…
Přichází sestra. Vytrhuje mě z rozjímání a rozbaluje ručník
omotaný kolem mých paží. Stírám z nich ztvrdlý parafin a
loučím se. Mám namířeno o dvě patra níž na proceduru, jíž se
tu říká koupel CO2 suchá. To si vlezete téměř nahatí do
velkého igelitového pytle, sestra vám ho důkladně utěsní
kolem krku, napustí do něj oxid uhličitý a půl hodiny vás v
něm ponechá. Mluvit není s kým, takže si zase můžete myslet
na svoje věci. Minule jsem v tom pytli zkoušel ležet třicet
minut bez hnutí. Dokázal jsem to. Bez problémů. Začínám být
psychicky odolný, vyrovnaný, klidný a připravený na cokoli.
Ačkoli nepředjímejme, jak teď kdekdo říká...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |