|
|
Z deníku pana Nuly
S románem anglického komika, spisovatele, skladatele a herce
George Grossmithe jsem se prvně setkal před rokem, kdy vyšel
jeho Deník pana Nuly. Přeložil ho – a nutno konstatovat, že
mistrně – Antonín Přidal. A to už před lety, kdy dílko vyšlo
v odeonské edici Čtení na dovolenou. „Grossmith mi byl tehdy
nabídnut na zapřenou. Bylo to za normalizace, kdy jsem
nesměl nic. Deník proto vyšel na cizí jméno,“ říká k tomu
Antonín Přidal. „V Anglii se tento opus řadí k humoristické
klasice, vycházel nejdřív na pokračování v Punchi a vydává
se dodnes. Dokonce byl zdramatizován.“
 George
Grossmith (1847–1912) se narodil v Londýně v rodině hlavního
reportéra Timesů, lektora a baviče. Otec z něho chtěl mít
advokáta, syn ale směřoval k dráze komika, baviče a
humoristy. Ve dvaceti letech už přispíval fejetony a glosami
do londýnských novin, komponoval komické opery, písně pro
klavír. V šestadvaceti se oženil, vydal se na turné, hrál
amatérské divadlo. Všechny tyto zkušenosti v Deníku pana
Nuly, prvně vydaném roku 1892, zúročil.
„Již týden jest tomu, co s drahou mou chotí Karličkou
zůstáváme v našem novém domě zvaném U vavřínu v ulici Na
Brickfieldce v Londýně-Hollowayi. Pěkný to příbytek o šesti
místnostech, nepočítaje suterén a salonek s vyhlídkou do
ulice. Před domem máme malou zahrádku a schodiště o deseti
schodech vedoucí k hlavnímu vchodu, jenž mimochodem řečeno
zůstává trvale uzamknut a zajištěn řetězem. Hopkins, Hobson
a jiní naši dobří přátelé chodí vždy menším vchodem
postranním, čímž šetří služebné cestu k hlavnímu vchodu,
neodvádějíce ji takto od práce. I za domem máme pěknou malou
zahrádku, svažující se ku dráze. Zprvu jsme se obávali, že
vlaky příliš lomozí, avšak p. domácí nám sdělil, že zakrátko
si toho přestaneme všímat, a slevil nám 2 libry z činže.
Dali jsme mu za pravdu a krom pukliny v zadní zahradní zdi
jsme nepřišli k žádné úhoně.“
Těmito slovy začínají bezmála dvě stovky stran vyprávění o
spokojené a šťastné rodině Pooterových, nepostrádajícího
množství gagů i slovního humoru. Obojí skvěle sladěné nese
třaskavé pointy nutící k dávivému smíchu. Napadá mě
spojitost s jiným Přidalovým překladem, který rovněž převedl
do podoby rozhlasové série – Pan Kaplan má stále třídu rád.
Překladatel k tomu říká: „Deník pana Nuly jsem překládal
dávno před Kaplanem, přímá souvislost tedy žádná není.
Bavila mě lehká parodie na rádoby vysoký sloh ve spojení s
banalitami. Práce zábavná, ale nijak snadná, protože bylo
třeba uhlídat přesné načasování slovných vtipů a vážit je
tak, aby se nic nepřeťáplo a nešlo do křeče.“
Totéž platí i o natáčení osmidílné rozhlasové úpravy (od 16.
února vysílá Český rozhlas Vltava), které se herecky ujal
Ladislav Frej. Grossmithův text není jen zábavnou féerií,
nese v sobě i cosi z kolektivní zkušenosti nás všech – že
komický hrdina není hloupý hrdina a že komický neznamená
odsouzený k posměchu...
Michal Bureš, autor a režisér pořadu
|
