|
|
Groteskosmutnění scénických koláží
Dvě nejčerstvější inscenace pražského Divadla v Dlouhé,
uvedené v premiérách závěrem uplynulého roku, jsou postaveny
na scénářích, v nichž dominuje princip koláže. Ze střípků
příběhů a z konfrontace osudů jejich hrdinů vyzařuje ironie
i nostalgie. A groteskní podání vrhá stín melancholie.
V případě dramatizace knihy Floriana Illiese 1913, kterou
připravila a režíruje Barbara Herz, pramení tato melancholie
z našeho vědomí, do jak hrůzných peripetií bude v
následujících letech 20. století svět znovu a znovu vrhán. A
to často i díky historickým osobnostem, které se v tomto
„scénickém kalendáři o počátku moderní doby“, jak zní
podtitul inscenace, střídají před diváky jako apoštolové na
orloji.
Sebestřednost moderny
Hraje se v chodbě divadla, kterou už před začátkem
představení smýčí uklizeč připomínající Franze Josefa.
Stejně přesvědčivě Jiří Wohanka ovšem potom ztělesňuje i
Freuda a Trockého. Zneuznaného umělce Hitlera a uznávaného
Armstronga, Chaplina či Gottfrieda Benna zpřítomňuje Jan
Meduna, kdežto Stalina a Schönberga Tomáš Turek, Franze
Kafku a Ferdinanda d’Este Jan Vondráček a Evu Braunovou,
jakož i autora Zániku Západu Oswalda Spenglera Lucie
Jagerčíková. Všichni tito slavní a proklínaní odkrývají své
charaktery, záměry a „světodějný význam“ v krátkých, rychle
se střídajících kabaretních skečích, které vycházejí z
jejich autentických činů a projevů. Mnohé jejich výroky jsou
zpívány (hudba Mario Buzzi). Nejvýraznější herecký part má
Helena Dvořáková, která celým pásmem coby rezonér provází a
zároveň představuje Felicii Bauerovou, jejíž korespondence s
Kafkou odkrývá jeho až komickou sebestřednost. Ta je ale
vlastní téměř všem představovaným průkopníkům nových cest
politiky, věd a uměn. Superbia v moderním hávu. Není divu,
že léta následující po roce 1913 vypadala, jak vypadala.
Vyprávění ze smetiště
Zatímco hrdiny předchozí inscenace jsou osobnosti, které tak
či onak dávaly dvacátému století tvář, titul 407 gramů z
Bohumila Hrabala se zaobírá těmi, kteří se popelí na
smetišti dějin. A to doslova – na jevišti je provozovna
sběrných surovin a rampou až do půlky hlediště po ní k
divákům vybíhá věčně usměvavý Haňťa s balíky starého papírů.
Spolu s dalšími postavičkami vystoupivšími z Perliček na
dně, Pábitelů, Harlekýnových milionů a dalších Hrabalových
textů se dělí o příhody a historky, jež vyvolávají závrať z
krás i hrůz života v moderní době „společenského pokroku“.
Ve scénické koláži – scenáristicky vytvořené triumvirátem
Miroslav Hanuš, Jan Borna a Ilona Smejkalová a režírované
prvními dvěma jmenovanými – se toho bezprostředně mnoho
neděje: vedoucí Sběrných surovin (Miroslav Táborský) si
stýská nad Haňťou (Miroslav Hanuš), popíjí kafíčko vařené
Růženou (Lenka Veliká) a raději než svazky vyřazené z
knihovny Profesora (Martin Veliký) váží půvabnou průvodčí
tramvaje Hedvičku (Veronika Lazorčáková), diskutuje s
Promítačem (Pavel Tesař) anebo naslouchá, jak umí Cikánek
(Filip Cíl) rozparádit své housle. To podstatné se děje ve
vyprávění hrdinů. Nikoli akce a dialogy, ale především proud
řeči či přesněji vzájemně se křížící bystřiny řečí jsou tím,
co vytváří v této inscenaci dramatické napětí.
Nejpůsobivější jsou pak ti interpreti, kteří – jako
Jaroslava Pokorná (Tanečnice) či Martin Matejka (Kostelník)
– dokážou silou svého vyprávění uhranout.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto Martin Špelda |
