|
|
 Milan
Kruml, mediální analytik
Satira, Blízký východ a Islámský stát
O tom, jak vypadá televize na Blízkém východě, toho víme
pramálo. Dalo by se možná říci, že nevíme nic, kdyby se čas
od času neobjevily informace o nějakém „fenoménu“, jakým
bývají nekonečné egyptské či turecké seriály nebo libanonské
či jordánské reality show. Nejde přitom jen o televizi – pop
kultura v arabských zemích, ležících v tomto koutě světa, je
pro nás (na rozdíl od Izraele) terrou incognitou.
Proto mne zaujal článek v online vydání švýcarského deníku
Neue Zürcher Zeitung z dvacátého ledna, v němž se autorka
Mona Sarkis mimo jiné zmiňuje o řadě satirických pořadů v
televizích v Jordánsku, Palestině, Iráku či Libanonu, ale i
o karikaturách v syrských či íránských médiích.
Stanice al-Iraqiya v Iráku vysílá pravidelně satirickou show
Dawlat al-Khurada (Stát báchorek), v níž se autoři dívají na
všední život takzvaného Islámského státu (IS) a bojovníků za
něj, kteří v jedné scénce například nutí prodavače zeleniny
a ovoce, aby od sebe oddělil mrkev a celer, protože zelenina
mužského a ženského rodu k sobě nepatří. Roční náklady na
výrobu pořadu loni dosáhly 600 000 dolarů, což je na irácké
poměry neobvykle vysoká suma (o našich ani nemluvím –
představa, že by někdo vydal téměř patnáct milionů korun za
jednu sezonu satirického pořadu, je nereálná), nicméně jde o
velmi úspěšný pořad – v průměru dosahuje sledovanost jedné
epizody 750 000 diváků.
Jaký humor se používá a zda nám připadá vtipný či nikoli,
není podstatné. Zajímavější je debata na téma, nakolik tato
vlna satiry vede k podstatnému podceňování nebezpečí
Islámského státu. Ano, část jeho bojovníků jsou fanatici,
jejichž představy o „správné víře“ jsou směšné. Nicméně k
tomu, aby někdo dokázal ovládnout tak rozsáhlé území a
porážet pravidelné armády dvou států – Iráku a Sýrie –,
vyzbrojené jak Západem, tak Ruskem, nějaké organizační a
vojenské schopnosti mít musí.
NZZ citoval vyjádření profesora mediálních studií na
Pennsylvánské univerzitě Marwana Kraidyho, podle něhož se s
každým skečem a každým kresleným vtipem stává Islámský stát
o kousek větším a impozantnějším. Možným následkem přehnané
mediální pozornosti může být posedlost Islámským státem jako
tématem, což ve svých důsledcích obstará teroristickému
seskupení ještě více příznivců a nástupníků – tím, že se
Islámský stát stane součástí pop kultury, bude pro část
příjemců (i satirických obsahů) najednou významným,
pozornosti hodným jevem. Současně je výsledkem takové
pozornosti upozadění debaty o příčinách a vzniku Islámského
státu.
Satira je samozřejmě velice důležitou součástí veřejné
diskuse, ovšem k jejím tématům by neměl patřit jen pohled na
samotný hlavní objekt nebo jev, ale také na způsob, jakým o
něm přemýšlíme a jaké k němu zaujímáme postoje. To bohužel
(a je současně i pochopitelné proč) u většiny satirických
pořadů v arabských televizích chybí.
Není divu – pokud by měl být naplněn předcházející požadavek
doplnění o další úhly pohledu, logicky by vznikla otázka,
zda se o vznik Islámského státu například nezasloužili
někteří sunnitští klerikové, kteří po celém regionu šíří
nenávist k šíitům. Někdo by se mohl ptát, do jaké míry mají
podíl na vzniku Islámského státu arabské země z oblasti
Perského zálivu, které podporovaly část sil stojících proti
syrskému prezidentovi Asadovi, nebo jak Islámskému státu
pomohla obecná nevraživost řady zemí vůči Kurdům. To už
nejsou témata, kterými by se satirici chtěli zabývat. Faktem
je, že se v současnosti šíité a sunnité vzájemně obviňují,
kdo za to může. Jen palestinská televize al-Filastiniya TV
má jasno – Islámský stát je dílem Izraele a Spojených států.
Konspiračních teorií máme dostatek tuzemských, mohli bychom
je dokonce i vyvážet, z arabských televizí je přebírat
nemusíme. Co se satiry týče, s tou už to příliš slavné není.
Je jistě zajímavé sledovat, co se vysílá v televizích na
Blízkém východě, a podrobovat to kritické analýze, zvláště
pokud tento proces probíhá v klidu pracovny, u obrazovky
počítače. Možná v sobě skrývá ona vlna satiry na Islámský
stát mnohá rizika a nebezpečí. Nicméně neměli bychom přitom
zapomínat na skutečnost, že v Iráku, Sýrii, Libanonu i
dalších zemích regionu se jí lidé smějí především proto, aby
nemuseli křičet strachy. |
