|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Stopování opuštěnosti
Znepokojující a dojímavý je pocit z věcí oprýskaných,
odepsaných, předhozených chrtímu času. Je zlé, když je
opuštěn člověk. Domácí zvíře. Živí tvorové ponecháni
lhostejnosti a samotě vyzařují apatii, smutek, zmar. Ale
jsou i opuštěná místa. Budovy. Kdysi plné ruchu, krásy,
sloužily svému účelu, odehrávala se v nich setkání, léčilo
se v nich, bydlelo, pracovalo, slavilo, byly majiteli
opečovávané. Když se u nás změnily společenské poměry, zdálo
se, že chátrající venkovské kostely či barokizující statky,
sloužící jako sklady JZD nebo vojenským posádkám, a další
mnohé architektonicky cenné a historické budovy nová doba s
novými idejemi a entuziasmem zachrání. To se povedlo třeba v
Českém Krumlově, vybydlené město se stalo už pár let po
revoluci skvostem. Ale spousta dalších budov roztroušených
po celé naší zemi, kdysi vznosné vily, účelné továrny,
nemocnice, sanatoria, kostely, zámky, propadaly a propadají
stále, pro leckoho z nás nepochopitelně, rozkladu. V jejich
zatuchlých prostorách vyvěrá z oprýskaných stěn, zborcených
schodů či stropů nostalgický smutek opuštěných míst. Mohly
by snad ještě zapůsobit jako kulisy v hororových nebo
válečných filmech. V animovaných filmech surrealistických
tvůrců. Ale Poeův Zánik domů Usherů už byl natočen.
Když si prohlížím knížku Barbory Faiglové Opuštěná místa v
Čechách, nemůžu těm fotografiím opuštěných, časem
devastovastých budov upřít jistou krásu. Jistě i proto, že
jsou nafocené profesionálně, umělecky. Ale zmar budov
vypráví v náznacích i o člověku, o lhostejných časech. Jsou
v něm skryty někdejší příběhy, tváře, smutky a radosti lidí,
kteří v některých případech už nežijí, a pokud ano,
uchovávají si snad nostalgické vzpomínky na tyto prostory
kdysi plné jasu, zvuků, předmětů, nábytku, kroků... Snad
někteří ještě vzpomínají na to, co v nich prožívali, nebo je
do těch míst zavedou jejich sny.
V graficky skvostné a čisté knize s podtitulem Návštěva
míst, které v průvodcích nenajdete, jsou na fotografiích
Barrandovské terasy či hotel Theya, kde byli hosty Friedrich
Nietzsche nebo Franz Kafka, továrna Eliáška, někdejší pýcha
sklářského průmyslu, a tak dále. Ke všem nafoceným objektům
jsou připojeny texty, které popisují historii a současný
stav budovy. Nejsou jen suchým výčtem majitelů a letopočtů,
ale jejich autorky Barbora Faiglová a Katka Havlíková v nich
popisují i pocity z návštěv těchto vydrancovaných interiérů,
složitou situaci při pohybu v jejich prostorách, ztíženou a
někdy nebezpečnou cestu do nitra budov. Neboť to, čím se
tyto mladé ženy a jindy zas mladí mužové zabývají, má své
jméno – jde o Urban exploration, zkráceně URBEX nebo také
městský průzkum. Je to činnost trochu divoká, často
nebezpečná, obejde se bez razítek a povolení, ale výsledky
práce ve ztížených podmínkách mladých talentovaných
fotografů jsou výpovědí o tom, co opouštíme, co nás opouští.
Jako cenné dokumenty je vítají architekti a další odborníci.
Za deset dvacet let některé nafocené budovy zcela zaniknou.
Nebo, kéž by, najdou investora, majitele, který je pozvedne
k bývalé slávě či jim dá jinou funkci – nelze nevzpomenout
na někdejší tovární haly, v nichž se dobře daří třeba
galeriím nebo nákupnímu centru s brněnskou Vaňkovkou v čele.
URBEX se stal jedním z fenoménů dnešní doby. Urbexerky Bára
a Klára objevily, navštívily a nafotily takových míst už
stovky, nejen u nás, ale také ve Francii, Belgii, Holandsku
a Polsku. Zajímavé je, že prý v cizině taková místa, byť
opuštěná, nejsou zároveň vždy tak tvrdě zdevastovaná jako u
nás.
Pokud v knize hledáte přesnou lokaci nafocených objektů,
najdete jen bílý puntík na obrysu mapky naší republiky.
Názvy míst chybí schválně, není v zájmu věci, aby se taková
místa stala cílem nejen zvědavců, ale třeba i vandalů,
bezdomovců nebo sběračů kovů.
Ještě pořád totiž mají naději na vzkříšení. |
