|
|
 I začátky velikánů bývají trudné
Francouzský životopisný snímek Moliére (čtvrtek 26. února,
ČTart, 20.20) ukazuje, jak velký dramatik 17. století musel
překonat pochybnosti, zda věnovat se komedii (ne-li přímo
frašce) je v divadelnictví dosti důstojné. Jako mladý,
teprve asi dvaadvacetiletý herec totiž pošilhával po úspěchu
v tragédiích, které jediné považoval za přiměřené svým
ambicím, ačkoli v deklamování vznosných veršů pravidelně
selhával, jak mu ostatně otevřeně vytkli členové jeho
družiny. Záhy zkrachoval – a na nějaký čas dokonce zmizel.
Snímek se pokouší domýšlet, co se vlastně přihodilo.
Budoucí slavný umělec, jehož přestavuje Romain Duris, totiž
přijal zvláštní zakázku – má naučit zámožného obchodníka
Jourdaina (Fabrice Luchini), jak by si měl správně počínat
ve šlechtickém salonu. Uznání chtivý měšťan tam totiž hodlá
předvést své veršotepecké umění, kterým zamýšlí svést jednu
z urozených dam. Režisér Laurent Tirard, známý i jako
novinář (nedávno u nás vyšla kniha Lekce filmu, obsahující
čtyřicítku rozmluv se slavnějšími kolegy), vystavěl celý
příběh tak, aby připomínal jednu z Moliérových komedií
(konkrétně Měšťáka šlechticem); zaplnil jej typizovanými
figurkami, aby tak zdůraznil řekněme osvětové či přímo
výchovné zacílení.
Za kněze převlečený Moliére vnáší do obchodníkovy rodiny
řád, pomáhá jí vyváznout z nástrah, do nichž upadla vinou
manželovy ješitnosti. Jourdainovi umožní prohlédnout
pokrytectví šlechtických kruhů, kde se pravda nikdy neříká
přímo do očí, kde se jen po straně pomlouvá. Velká péče je
věnována Moliérovu hereckému talentu, zvláště když paní
domu, jež se stala jeho milenkou, baví karikaturami
jednotlivých členů rodiny, zejména pak Jourdaina samotného.
Nechybějí však ani průhledy na inscenační zvyklosti oné
doby: snadno si všimneme vědomě přemrštěného protikladu mezi
směšně pompézní recitací veršů z truchlohry a rozdováděnou
lehkostí komediálních výstupů, rozpoznáme i odkaz na
ztřeštěnosti spjaté s commedií dell’arte, jak dokládá
šťavnatý kopancový výstup.
Romain Duris věrohodně postihl určitou dvojlomnost svého
hrdiny, jemuž vtiskl jistou domýšlivost – i neodolatelnost.
Ukázal, jak Moliére nejprve musel dospět k pokoře a
přehodnocení svých ambicí, než vstoupil do dějin. Duris
převlekovou polohu svého hrdiny (když chodí v sutaně) nijak
nezveličuje ani v gestech, ani ve slovech, vystavěl jej jako
všímavého, místy kousavého pozorovatele, jenž postřehne i
drobnosti, jichž si nikdo jiný nevšimne. Také v tom lze
poznat stopu génia.
Jan Jaroš, filmový publicista |
