|
|
 Osobní
přímluva za Phila Marlowa
Před několika dny vyšlo v televizní soutěži Míň je víc
najevo, že sto lidí ze sta dotázaných netuší, že autorem
detektivek s Philem Marlowem je Raymond Chandler. Z
literárních postav dokázali správně přiřadit snad jen
Sherlocka Holmese k siru A. C. Doylovi a Hercula Poirota k
Agátě Christie. Ale na Phila Marlowa, soukromé očko, o němž
Chandler napsal mezi lety 1939 a 1959 sedm noblesních
detektivních románů, si prý nevzpomněl vůbec nikdo. Vzal
jsem to osobně, alespoň do té míry, do jaké už si člověk
může vzít osobně výsledky televizní soutěže. Vypnul jsem
přístroj a šel do vedlejšího pokoje, kde má v knihovně
Chandler čestné místo hned vedle Charmse a Chestertona.
Postupně jsem vzal do ruky všech sedm pro mě tak důležitých
příběhů a po letech znovu hledal oblíbené citáty:
„Zdravý rozum je ten mužík v šedém obleku, který počítá
peníze v bance. Ale ty peníze patří vždycky někomu jinému.“
Ten by měl být někde v Případu naruby. Tohle se zase říká v
románu Sestřička: „Ta habaďůra z toho vyčuhovala tak daleko,
že kdyby se jí metr ulomil, zbyl by ještě notnej kus na
baseballovou pálku.“ A někde v Loučení s Lennoxem by měl být
i Marlowův hudebněkritický postřeh: „V noci jsem poslouchal
Chačaturjana, jak pracuje v továrně na traktory. Říkal tomu
smyčcový koncert. Já jsem tomu říkal uvolněný řemen od
větráku a posílal jsem ho do horoucích pekel.“ Měl jsem s
tím hledáním trochu potíže, tak vám je raději předkládám
tak, jak si je moje paměť uchovala po téměř čtyři
desetiletí...
Chandlerovy detektivní romány byly recenzovány v rubrikách
věnujících se vysoké literatuře a Edmund Wilson, údajně
nejzapřisáhlejší nepřítel detektivek mezi literárními
kritiky šedesátých let minulého století, vzal na milost
pouze jediného autora – právě Raymonda Chandlera. Kritik
František Novotný o něm psal jako o autorovi literární
postavy detektiva, který svým významem přesahuje všechny
ostatní. Charakter „čmuchala“ Marlowa je sám o sobě důvod k
tomu, abychom si jméno toho chlápka pamatovali – stejně jako
jméno muže, který o něm vypráví.
Podle Josefa Škvoreckého vytvořil Chandler svého detektiva s
přesvědčením, „že těmito hanebnými ulicemi musí kráčet muž,
který sám není hanebný, který nemá ani špinavé ruce, ani
strach... není to ani eunuch, ani satyr... od nikoho
nepřijme nepoctivé peníze a od nikoho si nedá líbit
drzost... je to osamělý muž... a kdyby bylo dost takových
lidí, jako je on, žilo by se, myslím, na světě velice
bezpečně, a přitom by svět nebyl příliš nudný, aby stálo za
to v něm žít.“
Phil Marlowe přitom není žádný hollywoodský fešák ani
superhrdina. Jedna z kapitol Případu naruby začíná například
takto: „Předně jsem cítil, že se dám do breku, kdyby na mě
někdo hlasitě promluvil. Za druhé jsem měl pocit, že
místnost je pro mou hlavu příliš malá. Čelo jsem měl strašně
daleko od zátylku, mezi jednou a druhou strany hlavy se
prostírala nesmírná dálka, a přesto mi mezi oběma spánky
tupě bušilo. Vzdálenosti dnes nic neznamenají.“
Marlowe nemá rád darebáky, podvodníky, šizuňky a špinavce
všeho druhu a netají se tím, i když dobře ví, že nejspíš
zase brzy dostane do nosu. A proto si naše zapomenutí
nezaslouží. Můžeme mu totiž věřit i my, kteří dnes hned tak
někomu něco nezbaštíme...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
