|
|
Vlak číslo 3717, konečná stanice: svoboda
Řekne-li se dnes Vlak svobody, vytanou nám na mysli vlaky,
které na podzim roku 1989 dopravovaly východoněmecké
uprchlíky z ambasády NSR v Praze do bavorského Hofu nad
Sálou. Byl však ještě jeden Vlak svobody, a to o hodně
dříve. Vyjel v září roku 1951 z Chebu a na palubě měl
československé uprchlíky. Právě tomuto dnes zapomenutému
Vlaku svobody je věnován další z pořadů cyklu Dobrá vůle,
který vysílá
 Dvojka
ČRo v sobotu 28. února v 18.30.
Konečná prvního Vlaku svobody byla přitom jen několik
desítek kilometrů na jih od cílové stanice těch pozdějších.
Bylo jí město Selb v pohraničí naproti Aše. Okolnosti tohoto
prvního hromadného útěku vlakem podávají otřesné svědectví o
nelidských poměrech stalinské doby.
Útěk byl nevyhnutelný
Osobní vlak číslo 3717 mířil dne 11. září 1951 odpoledne
jako obvykle z Chebu do Aše. Parní lokomotivu řídil Jaroslav
Konvalinka, těsně před odjezdem se k němu přidal jeho dobrý
známý, výpravčí Karel Truksa. Oba muži středního věku
pracovali na nádraží v Chebu. Truksa měl ten den volno, a
to, že se přesto objevil v práci, mělo mimořádně závažný
důvod. V Házlově pak přistoupil další dobrý známý obou mužů,
MUDr. Jaroslav Švec z Aše, který působil také jako sportovní
a vězeňský lékař. Stejně jako Konvalinka a Truksa měl i on s
sebou manželku a děti. A ani to nebylo náhodou.
Všichni tři muži byli totiž činní ve třetím odboji. „Denně
vidíme kolem sebe tolik násilí,“ píše o tom později ve své
autobiografii Karel Truksa, „že jsme se rozhodli některým
nešťastníkům pomoci a přepravit je přes hranice.“ Jako
železničář měl k tomu jedinečnou příležitost. Přes západní
hranice u Aše jezdily pravidelně nákladní vlaky, které do
válkou poničeného Německa dopravovaly uhlí a dřevo. Truksa s
Konvalinkou se kvůli odbojové činnosti ocitli už jednou ve
vězení a ven jim tehdy pomohl právě lékař Jaroslav Švec.
V září 1951 byla odpůrcům režimu Státní bezpečnost opět v
patách, útěk se stal nevyhnutelným i pro ně samotné. Zbývalo
jen velmi málo času. Domluvili se, že unesou osobní vlak
přes hranice u Aše do Selbu, a dohodli technické
podrobnosti, jak odvážný záměr uskutečnit.
Obyčejný osobák
Toho odpoledne 11. září 1951 seděla ve vlaku číslo 3717 také
mladá učitelka Gerta Fröhlichová, která jela tak jako každý
den po práci ve škole ve Františkových Lázních domů do Aše.
Podobně jako většina cestujících, jichž bylo ve vlaku přes
sto, o plánovaném únosu nic netušila. O Gertiných
zkušenostech ve Vlaku svobody vypráví v pořadu její pozdější
manžel, ašský učitel a novinář Pavel Jetleb.
Do vlaku nastoupila již v Chebu také šestnáctiletá studentka
Věra se spolužáky, dojížděli denně vlakem z Aše do chebského
gymnázia. Také Věra, nyní paní Biedroňová, podává v pořadu
svědectví. Po nechtěné účasti v útěku se rozhodla pro návrat
do Československa. Americká vojenská správa v táboře
Grafenwöhr, která převzala odpovědnost nad Vlakem svobody v
tehdejší americké okupační zóně Německa, jí návrat bez
problémů umožnila. Zcela jinak dopadli kluci z gymnázia,
kteří nakonec zůstali na Západě a z Bavorska odešli do
Spojených států. Z celkového počtu osob ve Vlaku svobody se
nakonec vrátilo sedmdesát sedm do vlasti a třicet pět
zůstalo na Západě.
 Agentský
kousek?
Nevrátili se organizátoři útěku a jejich rodiny, železničáři
Truksa a Konvalinka a ašský lékař Švec, jakož i další
odpůrci režimu zasvěcení do únosu. Osudy rodiny Jaroslava
Švece jsou dobře zdokumentovány díky vzpomínkám příbuzných.
V pořadu podávají svědectví dva z nich: Jiří Liška z Aše,
synovec uprchlých manželů Švecových, nyní již bohužel po
smrti, a jeho dcera Vlasta Lišková. Vyprávějí o odyseji
Švecových v exilu, než konečně zakořenili ve Spojených
státech, ale také o následcích, které měl útěk rodiny
Švecových pro jejich blízké, kteří zůstali doma v Aši, v
podobě odsouzení a dlouholetého žaláře.
Orgány státní moci si totiž vyložily celou záležitost
účelově podle svých mocenských zájmů. I o tom je řeč v
pořadu, v němž zazní také úryvky rozhlasového vysílání z
podzimu roku 1951. Z lékaře Jaroslava Švece, který střežil
ruční brzdu ve vagonu při přejezdu hranic s nefunkční
pistolí v rukou, a z dalších uprchlíků ve vlaku udělala
komunistická propaganda „teroristy zásobené zbraněmi
americkým agentem“.
Po kolejích do Bavorska
Svobodný přístup k informacím, volný pohyb, svoboda žít, kde
chceme, a utvářet si život tak, jak chceme. Každý metr,
který pamětihodný vlak 11. září 1951 ujel, je prostoupený
myšlenkou svobody. V čem ale ta svoboda konkrétně spočívá,
jakou cenu jsme ochotni za ni zaplatit, co musíme udělat pro
to, abychom si ji zachovali? To závisí v neposlední řadě na
politických poměrech, ve kterých žijeme. V tomto smyslu je
pořad o Vlaku svobody vysílaný k výročí komunistického puče
také pořadem o demokracii a aktivní účasti v ní.
Vlaková trať mezi Aší a Selbem, na které se hromadný útěk
Vlakem svobody odehrál, spí mezitím stále spánkem šípkové
Růženky. Princ je ale již na cestě, aby ji polibkem
probudil. Tato mezera starého vlakového spojení mezi Čechy a
Bavorskem má být ještě v tomto roce uzavřena a vlaková
doprava na něm obnovena...
Maria Hammerich-Maier, autorka pořadu
Foto repro z knihy Ivo Pejčoch: Hrdinové železné opony (Cheb
2008) |
