|
|
To nejlepší z Werichova odkazu
Nedávné 110. výročí narození Jana Wericha bylo vítanou
příležitostí oprášit televizní i rozhlasové záznamy a znovu
si připomenout to nejlepší z toho, co nám z uměleckého,
literárního a publicistického odkazu Jana Wericha zůstalo.
Pozorným divákům a posluchačům v této souvislosti jistě
neuniklo, že i když se Jan Werich v průběhu života – docela
přirozeně – vracel ke stejným tématům, většinou se jeho
vzpomínky stereotypně neopakují, ale vzájemně se doplňují,
narůstají a postupně se z jedné drobné odbočky vyprávění
stává dominantní pilíř celého příběhu.
Rozhlasový e-shop Radioteka.cz tak například rozšiřuje
knižní Werichovy memoáry (Jan Werich vzpomíná... vlastně
Potlach) o další detaily ze zákulisí Osvobozeného divadla v
rozhovoru s Miroslavem Horníčkem: Jan Werich a Miroslav
Horníček na Kampě. Nejznámějším z rozhlasových celoživotních
ohlédnutí Jana Wericha sice už zřejmě jednou provždy zůstane
inscenovaný rozhovor s dcerou Janou nazvaný lapidárně Táto,
povídej, ale dialog s Werichovým druhým jevištním hereckým
partnerem je mnohem autentičtější a posluchačsky vděčnější.
Jednak proto, že Jan Werich byl v době natáčení o několik
let mladší, a také proto, že Miroslav Horníček – i když asi
většinu z Werichova vyprávění stejně dobře znal – dokázal,
na rozdíl od Jany Werichové, přesvědčivě „zahrát“ překvapení
nebo údiv, korunovat je otázkou a navrch ještě okamžitou,
vtipnou reakcí, která u Wericha začasté okamžitě probudila
nové téma nebo (k) rozhovoru přidala nečekanou zajímavost.
Janu Werichovou zastihneme u mikrofonu společně s otcem i v
jejich rozhlasovém vyprávění nad stránkami Werichova
cestopisu Italské prázdniny. A zatímco pro původní vydání na
gramofonové desky připravil Jan Werich jen zlomek svých
postřehů z cesty do Itálie a zpět, Radiotéka vám nabízí
reportážní text skoro celý, tak jak ho autor posluchačům
představil v roce 1963 v pěti pokračováních. Italské
prázdniny jsou stále originálním průvodcem turistům
objevujícím Itálii třeba vůbec poprvé, ale v některých
kapitolách získaly – a s časem o to víc – i punc
filozofického eseje o cestě člověka sama k sobě, ke
vzpomínkám a k poznání, že domovu člověk nikdy a nikde
neunikne.
Téma vztahu k domovu, rodné vlasti a k vlastním kořenům
patří velmi silně i rozhlasovému vysílání Voskovce a Wericha
do protektorátu na vlnách Hlasu Ameriky v letech 1941–1942.
Nahrávky Vítězné V jsou v Radiotéce reprezentativním výběrem
z pravidelných Černých čtvrthodinek Voskovce a Wericha s
aktuálními politickými parafrázemi textů na slavné Ježkovy
melodie.
Ovšem zatímco aktuální politická objednávka, během druhé
světové války přítomná v záhlaví všech rozhlasových programů
V+W, zůstala – bez dobového kontextu – nepřenosným tématem,
leccos z toho, o čem Jan Werich hovořil v oblíbených
televizních publicistických pořadech na konci šedesátých
let, svou platnost dodnes neztratilo. V rozhlase takové
„komentáře“ Jana Wericha z tehdy živě vysílaných besed
bohužel dnes už nenajdeme. Vzácnou výjimkou je rozhovor –
poslechnout si ho můžete na albu Velké maličkosti – natočený
na jaře 1968 v pražském židovském muzeu na zahájení výstavy
Millenium Judaicum Bohemicum. „Antisemitismus dovoluje
hlupákům, zlým blbcům, nečestným a špatným zbabělcům
zbavovat se pocitu méněcennosti. Přitom méněcennosti, která
je zasloužená a které se nikdy nezbaví,“ řekl tehdy Jan
Werich. Je to jeden z mnoha jeho chytrých postřehů, které se
k nám díky Radiotéce vracejí i po letech.
Robert Tamchyna, dramaturg mluveného slova
Radioteka.cz |
