|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
Paměť v těchto dnech
Tři filmové záběry z různých časů mi v těchto dnech plných
nejistoty, jestli nestojíme znovu na prahu války, nebo
alespoň nového rozdělení Evropy, nejdou z mysli a stále
znova je vidím před sebou.
Ten první je ze 17. července 1944: Nekonečný zástup zajatých
německých vojáků je pod dohledem rudoarmějců ozbrojených
samopaly veden ulicemi Moskvy. Někteří sotva jdou. Donedávna
vítězná armáda jako by se znovu rozpadala v jednotlivce.
Vyčerpané, hladové, nemocné, apatické, bez naděje. Defilé
zbědovanosti. Ulice jsou lemovány hustými davy Moskvanů. I
na nich zanechala válka své stopy. Ale jestli Stalin nebo
Berija měli v úmyslu těchto padesát sedm tisíc poražených
nepřátel v kolonách táhnoucích městem vydat posměchu ulice,
pak se hluboce zmýlili. Dav na chodnících mlčí, ulice se
propadá do ticha, nikdo nezvedá pěsti, nikdo nespílá, nikdo
se neshýbá pro kámen nebo kus bláta. Lidé jako by tu na ty
druhé hleděli z hlubin své vlastní lidské podstaty, v níž
není místa pro nenávist a mstu. A někteří jako by jim svýma
očima skoro chtěli podat soucítící ruku. Občas z davu
vyběhne žena a podá některému ze zajatců kus chleba. A nikdo
jí v tom nebrání, žádný z vojáků ji nezažene ani nevytrhne
chléb z ruky.
Ten druhý je z květnových dnů roku 1994. Na Rudém náměstí v
Moskvě se jako každý rok v květnových dnech scházejí
veteráni, aby oslavili vítězství a konec druhé světové
války. Prsa ověšená metály, v rukou ještě nerozvinuté
zástavy, čapky s rudými hvězdami. Tak jako vždycky. Ale něco
se změnilo. Obvyklý hrdinský patos, který tato setkání
provázel, chybí. Už to není slavnostní shromáždění, ale
zmatený, po náměstí bezradně pobíhající houfec lidí, kteří
ztratili své dějiny. Jejich boj, jejich mrtví kamarádi,
jejich hrdinství, Velká vlastenecká válka, to všechno
ztratilo cenu. Rozpad Sovětského svazu je o to připravil.
Hodnota a čest jejich životů jsou ty tam a z nich samých se
stal mrtvý inventář na smetišti dějin. Jako by svět
zapomněl, že i díky tomu, že oni ve válce nasazovali své
životy, jsme my víc než šedesát let mohli v Evropě žít v
míru.
O pár týdnů později si s přítelkyní ve výletní hospůdce na
okraji Prahy přisedáme ke stolu, u něhož sedí dvě starší
ženy. Občas spolu vymění slovo – česky. Pak si mají objednat
a čeština jim dojde. Když číšník odejde, s rozpaky se na nás
podívají a jedna z nich se zeptá, jestli nám nevadí, že jsou
Rusky. Studem by se v nás krve nedořezal, že se nám někdo
omlouvá za to, že je Rus. Ne, ty dvě nejsou žádné ženy
oligarchů chrastící zlatými náramky; jedna z nich pracuje v
kuchyni na velvyslanectví, ta druhá je její kamarádka,
kterou pozvala na návštěvu Prahy. Když se dozvíme, že jsou z
Oděsy, začneme překotně jedna přes druhou napravovat dějiny
hovorem o Isaaku Babelovi a novém Michalkovově filmu, až se
zbavíme svého studu. A když se rozejdeme, vlají jejich
široké pláště ve větru už docela spokojeně.
Kdykoliv na podzim roku 2014. V Doněcku nebo jiném městě
východní Ukrajiny předhodili proruští separatisté zajaté
ukrajinské vojáky jako kořist obyvatelům města.
Nepřepočítali se. A my ve filmu vidíme, jak se lidé na
chodnících se na ně vrhají, hrozí jim, řvou, nadávají,
plivou na ně, házejí blátem a shnilými vejci, jako by si
neuvědomovali, že se tím strefují i do sebe. Kdyby byli
mohli, snad by je byli ušlapali. Zdivočelá masa, slavící
svátek msty.
A žádná žena nevyšla z davu, aby jim – svým – podala chleba.
Kdo je to svedl k takové nenávisti? Co se to s nimi stalo, s
těmi dětmi a vnuky rusovlasých Ukrajinců, kteří si v
posledních dubnových dnech roku 1945 v naší kvetoucí zahradě
smývali prach a pot z bojů o Brno, a průzračné vodní kapičky
odstřikující z jejích těl kolem sebe šířily jistotu, že
válka už nikdy nebude?
„Moji nesmrtelnou duši chtěli zavřít do vězení,“ rozesměje
se v Tolstého Vojně a míru Pierre Bezuchov ve své zajatecké
cele. Že by to v Rusku už dnes neplatilo?
|
