|
|
 Když
státnické záměry zničí milostná aféra
I v nevolnickém systému, vládnoucím v 18. století po celé
Evropě, se vyskytlo několik pokusů (vycházejících přímo z
panovnických dvorů či jejich blízkosti) změnit zaostalé
poměry. Jenže horečně připravená a zpravidla násilně
vnucovaná opatření často vyhasla s pádem, či dokonce se
smrtí svých původců – ať již to byl císař Josef II.,
portugalský markýz Pombal nebo v Dánsku králův důvěrník
doktor Struensee (1737–1772). Právě jeho osudy přibližuje
komorní, byť výpravně natočené historické drama Královská
aféra (neděle 22. března, ČT 2, 22.05).
Dánské dějiny nepatří u nás mezi nejznámější, avšak milostná
aféra mezi mladičkou královnou a královým osobním lékařem
přitahovala pozornost filmařů odedávna – už v meziválečném
období se v tuzemských kinech promítalo americké melodrama
Láska královny Karoliny (1935). Režisér Nicolas Arcel se
rovněž soustředil na privátní sféru, přičemž dalekosáhlá
opatření, která se Strunseeovi podařilo dočasně prosadit,
jsou připomínána jedině skrze vylepované plakáty.
Král Kristian VII. je totiž panovníkem ne zcela příčetným,
poťouchle se směje a namísto vladaření se věnuje radovánkám,
zanedbává svou choť, která jím pohrdá. Ačkoli královna
manželovu lékaři zprvu nedůvěřuje, nejprve souzní skrze
společně sdílené reformátorské názory a poté skrze milostný
poměr, který nezůstane bez následků.
Co je však důležité: Struensee má blahodárný vliv i na
samotného krále, který podle jeho rad a s proslovy naučenými
bezmála jak pro jeviště (však také zazní postřeh, že svět je
jedno velké divadlo) prosazuje potřebné reformy, dokonce se
vzepře nátlaku svých ministrů. Jenže mocní odpůrci s
královnou-matkou v čele, popuzeni novotami i milostnou
aférou, se nevzdávají...
Královská aféra, převážně natáčená v českých exteriérech, se
vyznačuje pečlivým kostýmním zázemím i přiblížením dvorských
mravů, kdy za zdánlivě vybranými způsoby se skrývá
obhroublost, avšak konverzační rozměr narušuje všechnu tu
vizuální nádheru. Oba protagonisty, mladičkou královnu i
nadšeného reformátora, spojují ideje spravedlivějšího
uspořádání společnosti, jak se vyjevuje zejména v obapolně
okouzleném předčítávání moudrých rad z děl francouzských
osvícenců.
Režisér se rozhodl pro konzervativní vypravěčské uchopení,
místy až ilustrativní, když pozvolna, v téměř malířských
kompozicích zachycuje vznešené prostředí, ovládané
vypočítavostí a intrikami. Nutno rovněž upozornit na herecky
robustní, a přitom výrazově citlivé ztvárnění hlavní mužské
figury – Mads Mikkelsen prokázal, že patří mezi nejlepší
dánské herce.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Jiří Hanzl |
