|
|
Odpusťte nám naše viny
Vztahům mezi psy a lidmi se věnovala řada filmů, od
dojemných idyl, jaké šířily příběhy o ušlechtilé Lassii z
amerických filmů či francouzské Belle, až k drsným
výpovědím, jaké předložil mexický povídkový snímek Amores
perros.
Nalezneme ovšem i pokusy o metaforická zpodobnění, jak je
tomu v českému filmu Zvířata ve městě nebo zejména v
americkém hororu Wolfen (v televizi jako Vlčí lidé), který
vypráví o telepaticky se domlouvajících vlcích, snad
zakletých indiánských bojovnících, vraždících na předměstí
New Yorku.
Pes do města nepatří
K podobenství lze řadit rovněž nyní uváděný maďarský snímek
Bílý bůh. Jeho režiséra Kornéla Mundruczóa známe jako tvůrce
divácky náročných, pomalu tekoucích a výrazově stylizovaných
výpovědí, které si získávají hlavně festivalový ohlas –
některé z nich (Šťastné dny, Projekt Frankenstein) byly
uvedeny rovněž v českých kinech. Domnívám se, že oproti jeho
dřívějším snímkům je Bílý bůh přístupnější, protože
promyšleněji pracuje s emocemi i vypravěčskou dynamikou. Už
úvodní sekvence, kdy osamocená dívenka ujíždějící
liduprázdnými ulicemi na kole, jakoby (pro)následována psí
smečkou, poskytuje určitý návod, určitý příslib, kam
vyprávění bude směrovat, aniž ještě divák chápe veškeré
kontexty potřebné ke správnému dešifrování této situace.
Film začíná jako spíše ilustrativní doklad nevhodnosti
pořizovat si ve městě velké zvíře, o které se nemá kdo
postarat, pokud jeho majitel tak nemůže sám učinit.
Rozvedený otec malé Lili odmítne přechovávat jejího psa
Hagena ve svém bytě a dívka řeší nastalý konflikt
opakovanými útěky z domova, ocitá se ve při i s dirigentem
školního orchestru, neboť při zkouškách Lisztovy Uherské
rapsodie pes ukrytý ve skříni vyje (tato melodie prostupuje
celým filmem, dokonce probleskne i z jedné kreslené grotesky
s Tomem a Jerrym uváděné v televizi). A nakonec Lili o psa
přichází, když jej otec rozezlený ustavičnými neshodami
vyhodí z auta.
Svět, který kolabuje
Poté následuje druhá, v rámci díla prostřední kapitola,
přibližující Hagenovy osudy ve spleti velkoměsta a jeho
přeplněných autostrád. Pes poznává jiná toulající se
zvířata, objevuje zapadlá prostranství, prchá před
pracovníky odchytové služby a také poznává krutost lidí, ať
již skončí jako šampion psích zápasů vědomě trýzněn k co
největší agresivitě, nebo v obrovském útulku.
Příběh vrcholí zjevným příklonem k podobenství, kdy z psince
uprchlý Hagen se nejen staví do čela olbřímí smečky dalších
uprchlíků, které nedokáže zvládnout ani policejní jednotka,
a systematicky vyhledává každého, kdo mu ublížil, aby jej
usmrtil. Jako kdyby smečka byla nadána kolektivním vědomím
pomsty, případně sebeuvědomění, postavena na roveň světu
lidskému. Mezi naprosto úchvatné výjevy patří třeba ten, kdy
psi oblehnou koncertní sál, kde Lili právě vystupuje.
Bílý bůh, podle některých názorů inspirovaný Coetzeeho
románem Hanebnost, se vzpíná ke znepokojivému zamyšlení nad
současnou civilizací, která jednak ztratila soucit, jednak
zvířata vnímá dílem jako obtěžující, dílem jako nebezpečná.
Pracovnice psího útulku hořce vyčítá, že lidé odloží svého
psího mazlíčka, pokud přestal vyhovovat jejich nárokům –
ostatně právě ona, byť prchající smečkou sražena, vyvázne
bez zranění.
Mundruczó stvořil fascinující vizi kolabujícího světa.
Hlavně výjevy, kdy se psí smečka řítí ulicemi, evokují
apokalyptický obraz zkázy. Nejednoznačné rozuzlení nutí
každého, aby hledal vlastní výklad. Lidská těla ležící na
zavlhlé vyasfaltované ploše s rukama rozpřaženýma odkazují k
náboženskému klíči – připomínají pozici, v jaké se ocitají
zasvěcenci Bohu, tentokrát ovšem psímu. Člověk, jenž tak rád
zastával roli titulového bílého boha, jemuž je vše dovoleno,
zklamal důvěru zvířat a pyká za to…
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Artcam |
