|
|
 Roman
Ráž, spisovatel
Lázeňské dobrodružství se odehrává za první světové války a
v prvních letech samostatné republiky. Jak se vám psalo o
době, kterou jste poznal z druhé ruky?
Kupodivu velmi dobře. Jsem fanda na historii. Mě vždycky
zajímal Kaiserstadt a všechno, co s ním souviselo. Konec
devatenáctého století byl v evropském umění úžasně
dramatický a inspirativní. Někdy lituju, že do té vzrušující
doby v Paříži nebo ve Vídni nemůžu pomocí nějakého stroje
času nakouknout. Válkou, která tuhle idylu brutálně
přervala, skončil jeden svět a začalo, i když ne podle
kalendáře, nové století. Po první světové válce už bylo
všechno jinak. A právě tu změnu jsem se snažil v knize
zachytit: tu nostalgii po starém a nadšení z nového, které
nakonec přineslo tolik rozčarování.
Mimo jiné druhou světovou válku. Ta má hlavní slovo v druhém
dílu trilogie, který jste právě dopsal. A osvobození v
květnu 1945. To vám bylo deset let. Pamatujete si na ty dny?
Nikdo, kdo mohl jako dítě válku aspoň trochu vnímat, na ni
nemůže zapomenout. Je to příliš silný vjem, který nás
všechny poznamenal strachem – tím větším, čím menší jsme
byli. Byly to desítky detailů, které určovaly náš život.
Především nutnost o spoustě věcí mlčet a hodně toho
předstírat. Osvobození pak znamenalo katarzi. To jsme
prožívali s nadšením a představou, že to hrozné drama
navždycky skončilo. V deseti letech jsem si tu krásu, která
nás čeká, neuměl dobře představit. V druhém dílu trilogie se
snažím přiblížit právě víru, že v nastalém míru už nebude
nic zlého. Proto se kniha jmenuje Lázeňské naděje.
Proč vlastně lázně?
Protože moje babička, jejíž osud mě k tomuto příběhu
inspiroval, skutečně odešla z Vídně do moravských lázní, kde
prožila celý svůj dlouhý a bohatý život. A nejen ona, my
všichni z její rodiny, kteří jsme za ní v sezoně pravidelně
jezdili, jsme byli tou lázeňskou atmosférou poznamenaní.
Navíc jsou lázně úžasný fenomén. Každým podzimem umírají a s
jarem se znovu rodí. To, co se v nich odehrává v sezoně, má
vždycky pečeť něčeho mimořádného. Hosté tu žijí jinak než v
průběhu roku doma, oddávají se tu dobrodružstvím
nejrůznějšího druhu.
Váš otec zemřel v roce 1950 v komunistickém kriminále. To
musela být pro patnáctiletého kluka hrozná rána…
Byla to tragédie – pro něho i pro nás. A pro režim jen důvod
k mizernému kádrovému posudku, který nevlastní sestře,
bratrovi i mně komplikoval život.
Co dělala vaše matka?
Byla obdivuhodně přizpůsobivá. V mládí ji rozmazlily dobré
rodinné poměry, potom manželství a společnost, kde byla
oslovována „milostivá paní“. Jenže po osmačtyřicátém roce
pochopila, že tohle všechno skončilo, a šla pracovat do
pivovaru. Vstávala denně ve čtyři ráno, dělala přesčasy a
byla mezi pivovarskými dělníky velice oblíbená. Prosadila
nakonec moje studia. To byl její cíl, abych vystudoval.
Dneska vidím, že byla „do voza i do koča“, jak říkají na
Slovensku. A moc si toho vážím.
Od matky tedy vede linka k vašemu psaní?
Moje maminka byla v mládí asi dost nespoutaný živel. Babička
ji poslala do německé církevní školy ve Frývaldově, odkud ji
chtěli po třech měsících vrátit, protože byla neukázněná.
Babička jim napsala, že právě proto ji tam dala: Aby ji
zkáznili. Maminka pak, asi někdy kolem dvacítky, psávala
různé povídky. Patrně v ich-formě a zamilované. Protože když
je náhodou, krátce po svatbě, objevil můj otec, vyděsil se,
co jeho žena už všechno prožila, a chtěl se ihned rozvést.
Naštěstí se to vysvětlilo: povídky se spálily a rozvod se
konal až za šest let, když mi byly tři roky.
Vyprávěla vám matka?
Odmalička mi vyprávěla před spaním nejrůznější příběhy.
Zprvu vymyšlené, později vlastně obsahy knih, takže jsem už
v předškolním věku věděl hodně o třech mušketýrech, hraběti
Monte Christovi nebo oblíbeném Donu Quijotovi a jeho
Rosinantě. Ve vymýšlení příběhů jsem pak pokračoval po
letech při každovečerním ukládání své dcery, které jsem
vyprávěl několik roků nekonečný seriál o tatranském bačovi.
Taková rodinná tradice.
Píšete přes půl století. První knížku Jediná noc jste vydal
ve dvaašedesátém roce. Když ji po letech otevřete, co se vám
vybaví před očima?
Všechna blbost té doby. Knížka byla koncipovaná jako drobné
záběry ze života mladých lidí, měla se jmenovat Stopy, ale
šéf přes kulturu na výboru strany ji zakázal vydat, dokud v
ní nebude taky povídka o práci, zkrátka z dělnického
prostředí. A tak knížka trčela dva roky v nakladatelství a
nevycházela. Nakonec jsme se s tehdejším redaktorem Bloku a
mým přítelem Honzou Trefulkou dohodli, že takovou povídku
přece jen zplodím. Takže jsem se vydal na stavbu hotelu
International a napsal o jedné dramatické noci betonářů,
kteří v ní řešili problémy náhlého mrazu i svých
rozvrácených vztahů.
To zní zajímavě. Ta knížka vyšla v Brně, kde jste byl tehdy
doma. Od roku 1976 jste doma v Praze. Poslední roky mám
pocit, že „druhé město“ je kulturně a do jisté míry i ve
věcech občanskospolečenských vlastně městem prvním. Jak to
máte vy: Jste prahofil, nebo brnofil?
Když jsem byl tehdy v Brně a pracoval v tamní televizi,
myslel jsem si naivně, že bych mohl přispět k tomu, aby se z
Brna stala třeba taková malá Florencie. Město zahlcené
kulturou, umělecky svébytné, kde budou všichni čekat na
televizní nebo rozhlasové vysílání stejně jako na projevy
básníků a umělců. A že jich tehdy v Brně bylo: Skácel,
Mikulášek, Makovský, Matal, Foltýn… Jenže brzo jsem
pochopil, že to prostě nejde.
Proč?
Asi je to dané historicky. Různá skvělá kulturní centra v
Itálii nebo v Německu jsou pozůstatky samostatných republik
nebo knížectví. V absolutistické Francii je to jinak. Ta má
prostě svou Paříž. A my, příliš malá republika, máme Prahu.
Po devadesátém roce se to mohlo trochu změnit, kdyby došlo k
obnově zemského zřízení. Kdyby Morava, s Brnem jako centrem,
měla svou vládu a částečně i zákony. Kdyby byla opravdu
samostatný region. To by ostatně bylo v souladu s představou
Evropské unie o regionech. Ale ne: máme pořád kraje. Žádná
návaznost na historii se u nás nekoná. A víte, nemyslím si,
že se Pražáci chovají k Brňanům špatně. Oni jenom nechápou
jejich pocity.
Jak to myslíte?
Když jsem přijel z Brna poprvé do pražského nakladatelství
Československý spisovatel, povídá mi redaktorka: „Aha, vy
jste ten z Přerova, že ano?“ Já na to trochu pohoršeně, ale
hrdě: „Ne ne, já jsem z Brna!“ A ona se usmála: „Ale to je
přece jedno, prostě nejste z Prahy.“ A ještě vtip: Co si
myslí Brňan o Pražácích? Že jsou povýšení, arogantní,
centralističtí. A co si myslí Pražan o Brňácích? Nic. –
Takže já bych byl rád eurofil.
Nezapřete, že jste začínal jako spisovatel absurdní
literatury. Vaše novela Učitel ptačího zpěvu mi přijde
dneska stejně živá jako Havlova dramata nebo Juráčkovy filmy
z těch let. Proč jste po osmašedesátém roce začal „psát
jinak“? Bylo to vlivem normalizace, nebo se pro vás absurdní
poloha prostě vyčerpala?
Absurdní poetikou jsem se zabýval celá šedesátá léta. Napsal
jsem tak tři prózy a taky několik rozhlasových her. Učitel
ptačího zpěvu vyšel ve Švýcarsku i Německu, rozhlasové hry
se hrály od Kanady přes Irsko a Itálii až po Německo. Mně ta
poetika vyhovovala. Po fakultě jsem ale nějaký čas působil v
estrádní agentuře, kde jsem prožil tolik atraktivních
tragikomických situací, že jsem se rozhodl zachytit je v
próze. Samozřejmě adekvátním způsobem, tedy tragikomicky.
Tak jsem se s absurditou v dobrém rozešel.
Jak jste vycházel se sedmdesátými a osmdesátými léty?
Jak to šlo. Nejsem ani homo politicus, ani publicistický
typ, ani hrdina odboje. Chci psát vždycky s přesahem, aspoň
trochu nadčasově, takže jsem zkoušel, co se dá napsat. Když
mě vyhodili v sedmdesátém roce z televize, byly tři mé knihy
zničeny jako libri prohibiti, nesměl jsem působit v kultuře
a několik let ani publikovat. Takže od té doby jsem na volné
noze. V těch nepříznivých letech jsem psal pod pseudonymy
pro rozhlas, estrády i televizi. Knížky ne, ty jsem vydal,
až když to šlo. Například Prodavač humoru čekal na vydání
devět let. V rozhlase jsem se nesměl objevit dvanáct let. Od
osmdesátých let už to bylo lepší. Vydával jsem ale v nízkém
nákladu, podle jistého soudruha z úvékáesčé byly mé knížky
pomluvou socialismu. Nicméně socialismus nebyl stejně
plynoucí řeka, neustále bylo všechno jinak, byla to taková
nepravidelná sinusoida. Podle celkové politické situace.
Radim Kopáč, publicista
Foto Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 9. 3.
|
