|
|
Dobře temperovaný klavír Svjatoslava Richtera
Sto let uplyne 20. března od narození Svjatoslava Richtera
(1915–1997), jednoho z největších klavíristů minulého
století. Právě v týdnu kolem jeho narozenin budou jeho
nahrávky znít na Vltavě výrazně častěji. Přímo v
narozeninový den stanice zařazuje reprízu pořadu o
Richterově provedení Bachova Dobře temperovaného klavíru. A
ve středu 18. března se chystá Akademie, ve které zazní řada
unikátních nahrávek – i vzpomínky Zuzany Růžičkové či Ivana
Moravce.
Svjatoslav Richter ovšem poutal pozornost už od svých
prvních koncertů a prvních zahraničních cest, z nichž jedna
z prvních vedla do Prahy. Paradoxní shodou okolností bylo
jeho pouto právě s Prahou jedno z nejsilnějších. A památných
koncertů tu měl několik desítek.
Ani stín spekulace
Za všechny nadšené recenze je dobré ocitovat jednu výjimečně
nadčasovou, kterou napsal v roce 1956 Václav Holzknecht. Je
to vzácně přesný portrét zcela výjimečného umělce: „Je to
Próteus, který se dovede převtělovat do skladeb
nejrůznějších dob. Tuto vlastnost – do té míry vyvinutou –
nenajdeme u žádného z velkých výkonných umělců, které jsme
měli příležitost poznat. Většinou volí virtuosové repertoár
podle osobních dispozic a zálib, přizpůsobují si jej po
stránce projevové a interpretují spíš sebe než autora.
Richter se dokáže ztotožnit s dílem do té míry, že zachytí
všechny jeho podstatné znaky a vycítí bezpečně styl.
Dynamikou a výrazem vybásní specifickou sféru pro určitého
autora a přesně ji vždy dodrží. Ačkoli jde zřejmě o postoj
přemýšlivý, nepodléhá nicméně Richter šablonovitě teoriím.
Proto je jeho umění živé a neleží na něm ani stín
spekulace... Máme opět co dělat s fenoménem ‚nadpřirozených
schopností‘ a jeho prostřednictvím se můžeme dobrat skladeb,
které nám zůstávaly uzavřeny.“
Utajený život
Svjatoslav Richter byl nicméně velmi složitá osobnost a v
časech sovětského režimu měl za sebou i mimořádně
komplikované životní osudy – to všechno muselo zůstat
prakticky po celý jeho život utajeno. Richterův otec,
německý klavírista a skladatel, byl ještě před začátkem
druhé světové války zatčen a zastřelen. Matka se ze strachu
provdala znovu za člověka podivného charakteru, odešla z
Oděsy do Německa s ustupující německou armádou. Svjatoslav
Richter se s ní setkal až v roce 1960, kdy mu bylo poprvé
dovoleno vycestovat také „na Západ“. Krátce poté matka
zemřela.
Doslova druhým otcem se stal Richterovi jeho učitel,
legendární klavírní pedagog Heinrich Neuhaus – jeho příjmení
je stejně tak typicky ruské jako Richterovo – ale podobný
rusko-německý původ nebylo to jediné, co je spojovalo.
Neuhaus – či v ruském přepisu Nejgauz – našel v Richterovi
nejbytostnější ztělesnění svých uměleckých ideálů. A ty se
opíraly nejen o skvělou techniku, ale také o velmi široké
kulturní zázemí.
Co je pro Svjatoslava Richtera možná vůbec nejtypičtější, je
šíře kulturních a uměleckých zájmů – dobře maloval, zajímal
se o divadlo, literaturu, poezii, měl zcela mimořádné
znalosti opery i symfonické hudby. Jeho cesta k hudbě
skutečně vedla přes operu, ještě před příchodem na
moskevskou konzervatoř roku 1937 byl mnoho let korepetitorem
i nadšeným návštěvníkem opery v Oděse a znal zpaměti desítky
klavírních výtahů.
Laskavý a plachý
Přiblížit se Richterově osobnosti přitom není vůbec
jednoduché. Všichni se shodnou na umělecké jedinečnosti, jen
málokomu se podařilo dostat se k němu blíže. Někteří
vzpomínají na jeho přátelskost a laskavou ušlechtilost, jiní
více na plachost i jakousi nevyzpytatelnost. Byl neobyčejně
kritický k sobě, ale i ke svému okolí. Jeho pronikavě bystrý
intelekt ho někdy vedl k příkrým a až nespravedlivým soudům.
Nahrávky znovu a znovu vycházejí, některé citáty se znovu a
znovu opakují – ovšem pochopit tuto osobnost v celku je
nesmírně těžké. Je mnoho vzpomínek, často protichůdných a
nakonec i velký vzpomínkový rozhovor, který se stal základem
pro dokumentární film Enigma a z něj vycházející knihu. To
všechno jsou jenom střípky, ze kterých je těžké sestavit
ucelený obraz.
Richter je jen jeden
Pozoruhodná je integrita myšlení, fantazie, smyslu pro
stavbu, psychologické práce s časem a tempovými nuancemi,
technika i úhozová škála, se kterou pracuje přirozeně a
logicky. A jeho síla je, zdá se, v této celistvosti. Jsme
běžně zvyklí vnímat jednotlivé duševní dispozice jaksi
odděleně, stavět proti sobě rozum a cit, myšlení a fantazii,
řád a spontaneitu. A podle toho si obvykle škatulkujeme i
různé interprety. Když ale posloucháme Richtera, působí
hudba jako živý organismus, ve kterém jsou ve zvláštní
jednotě přítomné všechny mohutnosti lidské duše –
intelektuální, citové, fantazijní – a všechny naplno.
Zřejmě proto se k němu lze vracet znovu a znovu a čerpat
inspiraci ze všech zdrojů, které může umění přinášet. A sté
narozeniny jsou jen další z mnoha záminek k dalšímu pokusu o
poznání tohoto pianisty. Platí totiž zcela parafráze známého
Beethovenova výroku: Vynikajících klavíristů je mnoho,
Svjatoslav Richter je jen jeden.
Jindřich Bálek, redaktor ČRo Vltava |
