|
|
 Když
Juraj Jakubisko hýřil obrazotvorností
Mezi zemitými talenty na Slovensku zazářila vedle Štefana
Uhra a Ela Havetty asi nejjasněji bezbřehá imaginace Juraje
Jakubiska. Okamžitě na sebe upozornil hned svou prvotinou
Kristove roky (1967), naivisticky hravým příběhem Slováka
poflakujícího se v Praze. Ještě větší odezvu mohla získat
trojice následných děl, kdyby se ve své době dostala do kin.
Tvůrce v nich naplno rozvinul svou mnohdy šokující a
provokující představivost. Nejsvébytnější je první z filmů,
Zbehovia a pútnici (pátek 3. dubna, ČTart, 22.15), který
ještě stihl dokončit, a dokonce za něj získat festivalové
vavříny, ale pak již dolehl zákaz.
Básnivé zasazení příběhů do tří světových válek, dvou
skutečných a jedné imaginární, dovolilo režisérovi rozvinout
skeptické zamyšlení nad odvěkými násilnostmi a krvelačností.
Všemi příběhy prochází – v různém odění – zosobněná Smrt,
která je posléze, v závěrečné povídce, sama zděšena bezmezně
sebezáhubnou lidskou vynalézavostí.
První povídka důmyslně pracuje s barevně hýřivým folklorem,
nejen cikánským, ale také slovenským. Odehrává se za první
světové války, z jejíchž zákopů prchá cikánský zběh Kalmán
(Ferenc Gejza). Děsí jej pohled na krev, zvláště pak tu,
která mu obrazně řečeno ulpěla na rukou a kterou se marně
pokouší smýt. Jinou neméně výraznou postavou je další zběh
Martin (Mikuláš Ladižinský), snadno vznětlivý, bouřlivácký a
impulzivní, který je kdykoli připraven tasit šavli a ve
jménu revoluce zabíjet.
Tentýž herec představuje v druhé povídce ruského
partyzánského velitele,. Rovněž tady vytváří skvělou studii
impulzivního, možná v jádru dobrého a přejícného, ale
chlastem i nedůvěrou poznamenaného důstojníka. Ve třetí
povídce se dívka, která sama unikla i se Smrtí z podzemních
kasemat na zdevastovaný zemský povrch, setkává se zemřelými
– a nejen s těmi z úvodní povídky. Příznaky jaderné
apokalypsy se tu snoubí se starobylým rytmem zemědělského
roku, byť výjevy, odehrávající se při výmlatu obilí
kombinovaném s jakoby dožínkovou slavností, spíše můžeme
považovat za mysteriózní vzpomínku na již neexistující
minulost.
I zde, stejně jako v celém filmu, získává barevné ztvárnění
(za kamerou stál sám režisér) mimořádnou důležitost.
Novátorsky používá výrazné spektrální posuny, vzniklé
úpravami negativu. V kontextu vyprávění se barevná složka
téměř osamostatňuje, sama navozuje složitě utvářené
významové kontexty, když pomáhá osvětlit vnitřní stav postav
či událostí. Doplňuje výrazovou expresivitu herectví a také
spoluurčuje kolíbavý rytmus vyprávění s mnohdy komíhavými
pohyby kamerou. Také její zásluhou film přináší vskutku
extatický zážitek.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto SFU/ Vladimír Vavrek |
