Číslo 14 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Alenou Sasínovou-Polarczyk.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Alena Sasínová-Polarczyk, herečka

Co se ve vás ozve, když se řekne Valašsko?

Zvuk cimbálu, zpěv mé babičky, dědy, maminky i tatínka... Folklor mne objímá a rozechvívá struny mé duše i srdce. A Bečva má jedinečné tóny: hučí, šumí a v létě, kdy je vody nejmíň, téměř tiše ševelí. Křik kačen na řece a taky pávů v parku, kteří už tam nejsou čtyřicet šest let! Každoroční pouť k Radegastu a kapličce na Radhošť, přes Černú horu. Tu tradici dodržujeme i s mými už třicetiletými potomky. Stále živé zážitky z dětství se neztratily, jsou ve mně pevně ukotveny. Rožnov pod Radhoštěm, to je to moje Valašsko. Cesta na hřbitov s babičkou kolem kukuřičného pole, dnes tam jsou paneláky. Kukuřice pryč a bábinka i tatínek taky.

„Ostrava mi přirostla absolutně k srdci, a pokud z nějakých vážných či nešťastných příčin nebudu nucena odejít, zůstanu tu až do „obutí papírových bot“. Ostravo, má lásko multikulturní, jedinečná: přímá a tvrdá a neúprosná buď!“

Jak to bylo s vašimi hereckými začátky? Souvisely nějak s rodiči, školou, kamarády?

Má první role byla v ochotnickém spolku a hrála jsem srnku ve Sněhurce, bylo mi deset. Veřejně jsem začala vystupovat pod vedením tatínka, který založil folklorní soubor Javořina, a já tam zpívala už od útlého věku šesti let. Byla jsem taková atrakce. Pusť na jeviště dítě nebo zvíře, a máš zaručený úspěch. Jezdila jsem se souborem dospělých i do zahraničí a například v polském Tarnově jsem měla devět bisů. To znamená, že mě devětkrát vytleskali a já opakovala do nekonečna jeden refrén „dzinárasa bum, bum, bum!“. Slovenská lidová píseň v Polácích způsobila výbuchy jásotu. Také se mi stalo, že jsem zpívala na nějakém festivalu v Opočně, po nebi letělo letadlo, já se zakoukala do nebe a začala si představovat, že jsem pták a letím vedle letadla, zapomněla jsem text a muzika stále vracela nástup a já koukala stále do nebe a byla ve svém světě. Mám za to, že tohle byly první signály mé budoucí profese. Můj svět a bohatá fantazie...

Jak moc jste toužila dostat se na ostravskou konzervatoř?

Nějak zvláštní touhu jsem neměla. To tatínek si myslel na to, že budu klavírní virtuos. Chválabohu to dopadlo pro mne i pro případné posluchače dobře. Jezdila jsem po soutěžích pěveckých, klavírních i recitačních, učarovala mi poezie a pak mne napadlo divadlo. Kdybych se nedostala na školu, asi bych dělala medicínu, po vzoru tatínka a strýce. Škola byla pro mne zjevením, objevováním a hledáním sebe sama, vyhranění se vůči některým „soudruhům neučitelům“, kteří nic neuměli, ale otravovali nám život, bylo velmi poučné. Docházelo ke konfrontacím, ve kterých student neměl šanci vyhrát, a to ponížení v mladém věku plném revolty bolelo a trpěla jsem mnohdy dost. Má neústupná, tvrdá a upřímná palice, to byl problém...

Našla jste zastání v profesorech?

Měla jsem fantastickou profesorku hlavního oboru, paní Dagmar Veselou, která nade mnou držela ochrannou ruku, byl to i Mistr Holub, vedoucí hereckého oddělení, a nejen ti mne ovlivnili. Na školu vzpomínám s láskou, i na lásky a přátelství a bohémský život a vše, co k tomu patřilo. Dala mi odvahu, ale i pokoru ke kumštu, k tvorbě, neboť jsem se mylně domnívala, že hrát je přece tak lehké a jednoduché, stačí se jen naučit text a je to. Má naivita byla valašsky bezbřehá.

Dnes na téže konzervatoři učíte. Považujete se za pedagožku přísnou, nebo benevolentní?

Nevím, jak odpovědět, ale jsem vstřícná, otevřená a upřímná. Říkám dětem pravdu, nehraju s nimi žádné „hry“ a totéž vyžaduji po nich. Je toto přísné? Umím se i zlobit, ale jen chvíli. Jsem partnerem v debatě i ve vedení k cíli, který stanovím. Svou benevolenci popíšu asi takto: když někdo nechce, tak ho přestanu řešit a dělám s ním jen povinné učivo. Trápení je vzájemné. S těmi, kdo touží a přicházejí s energií, se pracuje skvěle a nastává okamžitě zpětná vazba, kdy jim dvojnásob energie vrátím, jinak to ani neumím. Dělám zároveň i psychologickou poradnu. Ten věk je krásný, ale obtížný a my kantoři musíme myslet na duši a jedinečnost každého ze studentů, abychom nezašlapali rodící se osobnost hned v počátcích svým egem. To je naše poslání – dát jim směr a cestu! Jsou v tom věku křehcí a velmi zranitelní.

Těšínské divadlo, vaše první angažmá, je rozkročeno za řeku Olzu. Souvisí vaše slabost pro polskou uměleckou scénu a pro polské umění právě s vaší těšínskou érou?

Přirozeně. Než jsem přišla do Českého Těšína, má znalost polské kultury a národa byla velmi omezená, ale po těch překrásných letech mám nyní hluboký vztah k Polsku, jeho lidem i umění. Polsko je bohatýrská, kulturní a krásná země s bohatým uměleckým zázemím. A jak ráda tvrdím, polští herci, to je šlechta!

Polsko sehrálo významnou roli i ve vašem osobním životě. Jak se to stalo?

Náhodou jsem vešla do koupelny na „herečáku“, kam jsem se v září 1978 nastěhovala a kde bydlely jen samé ženy, a ejhle – ve vaně muž! Byl to pan Antoni Edmund Polarczyk, kolega herec z polské scény. Přijel ze severu od moře ze Slupska a nastoupil v září téhož roku do angažmá. Nastěhovali ho do volného pokoje vedle mého, což mi nikdo neřekl. Osud? Tento nehorázný trapas byl korunován manželstvím a dvěma úžasnými dcerkami a přijetím Polska, druhé domoviny, do mého srdce a života vůbec. Naučila jsem se polsky jak slovem, tak písmem a vše probíhalo jako v pohádce do chvíle, kdy Antonimu lékaři diagnostikovali akutní leukémii. Pohádka skončila jeho zbytečnou smrtí a holčičky přišly o skvělého, nenahraditelného tatínka.

Po návratu do Ostravy jste vystřídala všechna zdejší jeviště. Nazvala byste sama sebe ostravským patriotem? Pokud ano, jak by znělo vaše vyznání tomuto kraji?

Dnes už ano, žiju zde nejdéle a Ostrava mi přirostla absolutně k srdci, a pokud z nějakých vážných či nešťastných příčin nebudu nucena odejít, zůstanu tu až do „obutí papírových bot“. Ostravo, má lásko multikulturní, jedinečná: přímá a tvrdá a neúprosná buď!

V Ostravě je televizní i rozhlasové studio. Jaké byly vaše začátky v těchto médiích?

Někdy mezi osmým devátým rokem jsem v noci nahrávala ve studiu číslo 1 ČRo Ostrava píseň A ponížej Temešváru. V největším studiu, posvátném, a já v něm, malinká, vystrašená, unavená. Pak za dob studií nějaké „štěky“ a po příchodu do angažmá Státního divadla už čtení poezie, role v inscenacích... A tak je to dodnes. Česká televize mi nabídla první roličku v inscenaci Ostrov Lakamidon v režii Aloise Müllera. Byla jsem tehdy studentkou druhého ročníku. Pak to byl opět Lojza Müller, který potřeboval obsadit zpívající herečku do Kavárničky dříve narozených. V té jsem s Ondrou Suchým vystupovala řadu let. Nakonec se na mne přijela podívat do Těšína paní režisérka Eva Sadková, která mě přivedla k velkým televizním rolím a naučila mě v podstatě „kameru“. Po příchodu do Ostravy následovala spolupráce s režiséry Františkem Filipem, Zdeňkem Zelenkou, Dušanem Kleinem, Jurajem Deákem a dalšími. Dnes nám ostravské studio moc nepřeje. I když jde o ostravskou záležitost, vesměs ji točí pražské týmy a kolegové herci z Prahy. V poslední době jsem měla štěstí na setkání s Lenkou Wimmerovou. Tato režisérka realizovala televizní zpracování divadelní inscenace S nadějí, i bez ní. Soustředěná, absolutně detailně připravená práce. Zážitek.

Rozhlasový mikrofon je zrádný. Máte před ním respekt?

Absolutní. Zvláštní chvění v okolí bránice, to ticho jako v kostele, než se rozsvítí červená, maximální koncentrace a pak totální ponor do sebe, aby ven šlo přes mikrofon celé nitro a mraky citu a emocí.

„Škola mi dala odvahu, ale i pokoru ke kumštu, neboť jsem se mylně domnívala, že hrát je přece tak lehké a jednoduché.... Má naivita byla valašsky bezbřehá.“

Na jaké své významnější práce pro rozhlas z poslední doby vzpomínáte?

Velmi jsem se odevzdala mé osudové ženě Almě Mahler. Hru pro mne napsala úžasná básnířka, scenáristka, dramaturgyně a polonistka Renata Putzlacher. Režie se ujal s láskou Radovan Lipus, Mahlera mi hrál miláček Norbert Lichý a matku Veronika Forejtová, to bylo báječné točení a nádherná Mahlerova hudba k tomu, no na nebesích jsem se vznášela... Také se natočila Slánská v citlivé režii Petera Gábora. Pro mne to byla velmi náročná práce, neboť jsem se musela odpoutat od „jevištní řeči“, která je expresivní a hlučná, což na mikrofon naprosto nejde. Partneřili mi opět skvělí kolegové Honza Fišar a David Viktora.

Jste herečka činoherní, ale občas si odskočíte i na hudební jeviště...

Jednou to byla opereta Hledám děvče na boogie-woogie s malým orchestrem na jevišti Myrona a podruhé muzikál Řek Zorba, to už s velkým orchestrem v „díře“. Mazec! Velká zkušenost, kterou již nechci opakovat. Jednou stačilo.

Co vám přináší hudba?

Krajinu snů, zapomnění, velké emoce, uvolnění... Stává se mi, že se dostanu do takového emočního poryvu a extáze, že mi vyhrknou samovolně slzy. Doteky nebe a božstva, to je pro mne hudba klasická. A ostatní žánry, od jazzu až po folklor, mi přinášejí radost a dík za to, že mi byl nadělen sluch a že si mohu užívat tónů a rytmů třeba i při zpívání koled u vánočního stromečku.

V roce 2009 pro vás Tomáš Vůjtek napsal roli Josefy Slánské ve hře S nadějí, i bez ní. Označila byste Josefu Slánskou za svou životní roli?

Ne. Označují to takto jiní, ale já to tak nevnímám. Pro mne je každá role životní, kus sebe každé z nich odevzdám a každá mi urve kus duše i srdce.

Milan Švihálek, publicista

Foto Martin Straka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 23. 3.



  Když Jakubisko hýřil...
  Dívejte se
 
  Když si Přemysl hraje
  Pořiďte si
 
  Korunovační jízda Karla IV.
  Téma