|
|
Alena
Sasínová-Polarczyk, herečka
Co se ve vás ozve, když se řekne Valašsko?
Zvuk cimbálu, zpěv mé babičky, dědy, maminky i tatínka...
Folklor mne objímá a rozechvívá struny mé duše i srdce. A
Bečva má jedinečné tóny: hučí, šumí a v létě, kdy je vody
nejmíň, téměř tiše ševelí. Křik kačen na řece a taky pávů v
parku, kteří už tam nejsou čtyřicet šest let! Každoroční
pouť k Radegastu a kapličce na Radhošť, přes Černú horu. Tu
tradici dodržujeme i s mými už třicetiletými potomky. Stále
živé zážitky z dětství se neztratily, jsou ve mně pevně
ukotveny. Rožnov pod Radhoštěm, to je to moje Valašsko.
Cesta na hřbitov s babičkou kolem kukuřičného pole, dnes tam
jsou paneláky. Kukuřice pryč a bábinka i tatínek taky.
Jak to bylo s vašimi hereckými začátky? Souvisely nějak s
rodiči, školou, kamarády?
Má první role byla v ochotnickém spolku a hrála jsem srnku
ve Sněhurce, bylo mi deset. Veřejně jsem začala vystupovat
pod vedením tatínka, který založil folklorní soubor
Javořina, a já tam zpívala už od útlého věku šesti let. Byla
jsem taková atrakce. Pusť na jeviště dítě nebo zvíře, a máš
zaručený úspěch. Jezdila jsem se souborem dospělých i do
zahraničí a například v polském Tarnově jsem měla devět bisů.
To znamená, že mě devětkrát vytleskali a já opakovala do
nekonečna jeden refrén „dzinárasa bum, bum, bum!“. Slovenská
lidová píseň v Polácích způsobila výbuchy jásotu. Také se mi
stalo, že jsem zpívala na nějakém festivalu v Opočně, po
nebi letělo letadlo, já se zakoukala do nebe a začala si
představovat, že jsem pták a letím vedle letadla, zapomněla
jsem text a muzika stále vracela nástup a já koukala stále
do nebe a byla ve svém světě. Mám za to, že tohle byly první
signály mé budoucí profese. Můj svět a bohatá fantazie...
Jak moc jste toužila dostat se na ostravskou konzervatoř?
Nějak zvláštní touhu jsem neměla. To tatínek si myslel na
to, že budu klavírní virtuos. Chválabohu to dopadlo pro mne
i pro případné posluchače dobře. Jezdila jsem po soutěžích
pěveckých, klavírních i recitačních, učarovala mi poezie a
pak mne napadlo divadlo. Kdybych se nedostala na školu, asi
bych dělala medicínu, po vzoru tatínka a strýce. Škola byla
pro mne zjevením, objevováním a hledáním sebe sama,
vyhranění se vůči některým „soudruhům neučitelům“, kteří nic
neuměli, ale otravovali nám život, bylo velmi poučné.
Docházelo ke konfrontacím, ve kterých student neměl šanci
vyhrát, a to ponížení v mladém věku plném revolty bolelo a
trpěla jsem mnohdy dost. Má neústupná, tvrdá a upřímná
palice, to byl problém...
Našla jste zastání v profesorech?
Měla jsem fantastickou profesorku hlavního oboru, paní
Dagmar Veselou, která nade mnou držela ochrannou ruku, byl
to i Mistr Holub, vedoucí hereckého oddělení, a nejen ti mne
ovlivnili. Na školu vzpomínám s láskou, i na lásky a
přátelství a bohémský život a vše, co k tomu patřilo. Dala
mi odvahu, ale i pokoru ke kumštu, k tvorbě, neboť jsem se
mylně domnívala, že hrát je přece tak lehké a jednoduché,
stačí se jen naučit text a je to. Má naivita byla valašsky
bezbřehá.
Dnes na téže konzervatoři učíte. Považujete se za pedagožku
přísnou, nebo benevolentní?
Nevím, jak odpovědět, ale jsem vstřícná, otevřená a upřímná.
Říkám dětem pravdu, nehraju s nimi žádné „hry“ a totéž
vyžaduji po nich. Je toto přísné? Umím se i zlobit, ale jen
chvíli. Jsem partnerem v debatě i ve vedení k cíli, který
stanovím. Svou benevolenci popíšu asi takto: když někdo
nechce, tak ho přestanu řešit a dělám s ním jen povinné
učivo. Trápení je vzájemné. S těmi, kdo touží a přicházejí s
energií, se pracuje skvěle a nastává okamžitě zpětná vazba,
kdy jim dvojnásob energie vrátím, jinak to ani neumím. Dělám
zároveň i psychologickou poradnu. Ten věk je krásný, ale
obtížný a my kantoři musíme myslet na duši a jedinečnost
každého ze studentů, abychom nezašlapali rodící se osobnost
hned v počátcích svým egem. To je naše poslání – dát jim
směr a cestu! Jsou v tom věku křehcí a velmi zranitelní.
Těšínské divadlo, vaše první angažmá, je rozkročeno za řeku
Olzu. Souvisí vaše slabost pro polskou uměleckou scénu a pro
polské umění právě s vaší těšínskou érou?
Přirozeně. Než jsem přišla do Českého Těšína, má znalost
polské kultury a národa byla velmi omezená, ale po těch
překrásných letech mám nyní hluboký vztah k Polsku, jeho
lidem i umění. Polsko je bohatýrská, kulturní a krásná země
s bohatým uměleckým zázemím. A jak ráda tvrdím, polští
herci, to je šlechta!
Polsko sehrálo významnou roli i ve vašem osobním životě. Jak
se to stalo?
Náhodou jsem vešla do koupelny na „herečáku“, kam jsem se v
září 1978 nastěhovala a kde bydlely jen samé ženy, a ejhle –
ve vaně muž! Byl to pan Antoni Edmund Polarczyk, kolega
herec z polské scény. Přijel ze severu od moře ze Slupska a
nastoupil v září téhož roku do angažmá. Nastěhovali ho do
volného pokoje vedle mého, což mi nikdo neřekl. Osud? Tento
nehorázný trapas byl korunován manželstvím a dvěma úžasnými
dcerkami a přijetím Polska, druhé domoviny, do mého srdce a
života vůbec. Naučila jsem se polsky jak slovem, tak písmem
a vše probíhalo jako v pohádce do chvíle, kdy Antonimu
lékaři diagnostikovali akutní leukémii. Pohádka skončila
jeho zbytečnou smrtí a holčičky přišly o skvělého,
nenahraditelného tatínka.
Po návratu do Ostravy jste vystřídala všechna zdejší
jeviště. Nazvala byste sama sebe ostravským patriotem? Pokud
ano, jak by znělo vaše vyznání tomuto kraji?
Dnes už ano, žiju zde nejdéle a Ostrava mi přirostla
absolutně k srdci, a pokud z nějakých vážných či nešťastných
příčin nebudu nucena odejít, zůstanu tu až do „obutí
papírových bot“. Ostravo, má lásko multikulturní, jedinečná:
přímá a tvrdá a neúprosná buď!
V Ostravě je televizní i rozhlasové studio. Jaké byly vaše
začátky v těchto médiích?
Někdy mezi osmým devátým rokem jsem v noci nahrávala ve
studiu číslo 1 ČRo Ostrava píseň A ponížej Temešváru. V
největším studiu, posvátném, a já v něm, malinká,
vystrašená, unavená. Pak za dob studií nějaké „štěky“ a po
příchodu do angažmá Státního divadla už čtení poezie, role v
inscenacích... A tak je to dodnes. Česká televize mi nabídla
první roličku v inscenaci Ostrov Lakamidon v režii Aloise
Müllera. Byla jsem tehdy studentkou druhého ročníku. Pak to
byl opět Lojza Müller, který potřeboval obsadit zpívající
herečku do Kavárničky dříve narozených. V té jsem s Ondrou
Suchým vystupovala řadu let. Nakonec se na mne přijela
podívat do Těšína paní režisérka Eva Sadková, která mě
přivedla k velkým televizním rolím a naučila mě v podstatě
„kameru“. Po příchodu do Ostravy následovala spolupráce s
režiséry Františkem Filipem, Zdeňkem Zelenkou, Dušanem
Kleinem, Jurajem Deákem a dalšími. Dnes nám ostravské studio
moc nepřeje. I když jde o ostravskou záležitost, vesměs ji
točí pražské týmy a kolegové herci z Prahy. V poslední době
jsem měla štěstí na setkání s Lenkou Wimmerovou. Tato
režisérka realizovala televizní zpracování divadelní
inscenace S nadějí, i bez ní. Soustředěná, absolutně
detailně připravená práce. Zážitek.
Rozhlasový mikrofon je zrádný. Máte před ním respekt?
Absolutní. Zvláštní chvění v okolí bránice, to ticho jako v
kostele, než se rozsvítí červená, maximální koncentrace a
pak totální ponor do sebe, aby ven šlo přes mikrofon celé
nitro a mraky citu a emocí.
Na jaké své významnější práce pro rozhlas z poslední doby
vzpomínáte?
Velmi jsem se odevzdala mé osudové ženě Almě Mahler. Hru pro
mne napsala úžasná básnířka, scenáristka, dramaturgyně a
polonistka Renata Putzlacher. Režie se ujal s láskou Radovan
Lipus, Mahlera mi hrál miláček Norbert Lichý a matku
Veronika Forejtová, to bylo báječné točení a nádherná
Mahlerova hudba k tomu, no na nebesích jsem se vznášela...
Také se natočila Slánská v citlivé režii Petera Gábora. Pro
mne to byla velmi náročná práce, neboť jsem se musela
odpoutat od „jevištní řeči“, která je expresivní a hlučná,
což na mikrofon naprosto nejde. Partneřili mi opět skvělí
kolegové Honza Fišar a David Viktora.
Jste herečka činoherní, ale občas si odskočíte i na hudební
jeviště...
Jednou to byla opereta Hledám děvče na boogie-woogie s malým
orchestrem na jevišti Myrona a podruhé muzikál Řek Zorba, to
už s velkým orchestrem v „díře“. Mazec! Velká zkušenost,
kterou již nechci opakovat. Jednou stačilo.
Co vám přináší hudba?
Krajinu snů, zapomnění, velké emoce, uvolnění... Stává se
mi, že se dostanu do takového emočního poryvu a extáze, že
mi vyhrknou samovolně slzy. Doteky nebe a božstva, to je pro
mne hudba klasická. A ostatní žánry, od jazzu až po folklor,
mi přinášejí radost a dík za to, že mi byl nadělen sluch a
že si mohu užívat tónů a rytmů třeba i při zpívání koled u
vánočního stromečku.
V roce 2009 pro vás Tomáš Vůjtek napsal roli Josefy Slánské
ve hře S nadějí, i bez ní. Označila byste Josefu Slánskou za
svou životní roli?
Ne. Označují to takto jiní, ale já to tak nevnímám. Pro mne
je každá role životní, kus sebe každé z nich odevzdám a
každá mi urve kus duše i srdce.
Milan Švihálek, publicista
Foto Martin Straka
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 23. 3.
|
