Číslo 14 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Alenou Sasínovou-Polarczyk.

Korunovační jízda Karla IV.

Než Karel IV. z tábora na vrchu Monte Mario vstoupil 5. dubna roku 1355 do Říma bránou u Andělského hradu, cestoval šest měsíců, aby byl na Boží hod velikonoční v bazilice svatého Petra pomazán a korunován císařem Svaté říše římské společně se svou třetí manželkou Annou Svídnickou, budoucí matkou Václava IV. Korunovační bohoslužbu vykonal ostijský kardinál Pierr de Colombiers a poté se průvod vydal na triumfální pochod městem... Od této události letos uplyne 660 let. Císařské korunovaci Karla IV. se bude dvakrát věnovat Český rozhlas Plus v pořadu Historie Plus (sobota 28. března a 4. dubna ve 21.10) , Dvojka pak v den výročí 5. dubna ve 220.00 zařadí dokument.

Družina tří set jezdců se symbolicky 28. září 1354 vydává po karolínské stezce na korunovační jízdu a prvními zastávkami jsou říšská města Norimberk, Sulzbach a Řezno. Tam bylo třeba vykonat nejnutnější administrativní záležitosti a zajistit správu země během dlouhé panovníkovy nepřítomnosti. Současně je výprava pobízena ke spěchu, aby překročila Alpy, než začne padat první sníh a horské průsmyky se stanou neschůdnými.

KORUNA PRO KRÁLE

Vzhledem k nejasnému výsledku korunovační jízdy cestuje Karel IV. ještě bez arcibiskupa Arnošta z Pardubic a bez královny. Julské Alpy překračují u severoitalské Gemony a 14. října slavnostně vjedou do ulic města Udine, kde je vítá akvilejský patriarcha, Karlův nevlastní bratr Mikuláš Lucemburský, který v tu dobu sídlí na udinském zámku. Po uvítání mu sděluje důležitou zprávu o úmrtí milánského arcibiskupa Giovanniho Viscontiho, který všemi možnými prostředky bránil vytvoření lucemburského panství v Toskánsku a Karlově římské korunovaci. Otevřela se tím možnost dalšího vyjednávání s dědici milánského signora včetně získání železné koruny Lombardie.
K družině se přidávají další šlechticové i církevní hodnostáři včetně akvilejského patriarchy a doprovázejí panovníka do Milána. V době Karlova pobytu zůstaly brány lombardské metropole uzavřeny, zástupci urozených rodů vzdávali hold budoucímu císaři a vše vyvrcholilo na svátek Klanění tří králů. V bazilice svatého Ambrože, nejvýznamnějším milánském středověkém chrámu, 6. ledna roku 1355 arcibiskup Robert Visconti korunoval Karla IV. italským králem. Podle legendy je v královské koruně roztaven železný hřeb z Kristova kříže. Dnes je uchovávána v kapli langobardské královny Teodolindy v Monze.
Král po týdnu opouští Milán a s průvodem se vydává na jih do Toskánska. Papež Inocenc VI. dává z Avignonu konečný souhlas s Karlovou císařskou korunovací v Římě.

ZASTAVENÍ V PISE

Karlův dědeček, císař Jindřich VII. táhl v roce 1310 do Toskánska, aby tam vybudoval nové lucemburské panství, které později získal jeho syn i vnuk. Proto se v Toskánsku Karlova družina zdržela několik týdnů a v Pise se k ní připojili také královna i pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.
Pisa měla pro panovníka zvláštní význam. V tamní katedrále je v mramorovém sarkofágu pochován Jindřich VII., který se stal pro italské intelektuály na přelomu 13. a 14. století nadějí zosobňující mír a sjednocení bojovných toskánských komun. Tato očekávání se později přenesla i na Karla IV., který od básníka a diplomata Francesca Petrarky obdržel na toto téma několik dopisů. Ale rodící se síla evropských monarchií tyto sny o obnovení římského impéria definitivně pohřbila. Karel IV. si byl změny dobře vědom a jako pragmatický politik dal přednost budování středoevropské monarchie na základech přemyslovského státu před nereálnou obnovou říše na antických základech.

AVIGNONSKÉ PAPEŽSTVÍ A ŘÍM

Papežové sídlící v Avignonu a podporující francouzského krále se obávali převzetí císařské moci nad Věčným městem. Také Karel IV. byl Inocencem VI. zavázán k tomu, že korunovační průvod opustí město do setmění 5. dubna, což se skutečně stalo. Přesto ještě před korunovací český panovník navštívil nejdůležitější sakrální památky středověkého Říma v přestrojení za obyčejného poutníka. Jako hluboce věřící křesťan během své první římské jízdy sbíral ostatky svatých, dbal památky svých předků a volil symbolická data pro důležité skutky své vlády. Proto také po dohodě s papežem proběhla Karlova císařská korunovace v období největších křesťanských svátků, Velikonoc.
I když máme k dispozici mnohá přímá i nepřímá svědectví o této události, nikdo z kronikářů se nezmínil, kdo přivezl do Říma císařskou korunu, která předtím patřila Ludvíku Bavorovi. Dnes je originál císařské koruny ve vídeňském Hofburgu a existují čtyři její repliky, kopií je bezpočet. Poslední vyrobená replika je na hradě Karlštejně, který byl původně vybudován právě pro uchování korunovačních klenotů a jiných posvěcených předmětů. Byla zhotovena k příležitosti českého předsednictví Evropské unie v roce 2009.
Císařskou korunovací před šesti sty šedesáti získal Karel titul „Karel Čtvrtý, z Boží milosti císař Římanů, vždy rozmnožitel říše, a král Český“. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady dané do vínku svými předky z lucemburské a přemyslovské dynastie, výchovou na nejlepším dvoře tehdejší Evropy ve Francii a možností získávat bohaté diplomatické, státnické i vojenské zkušenosti. S bitvou i reálnou politikou se setkal už ve třicátých letech 14. století, kdy jako patnáctiletý princ přijel do Toskánska za svým otcem Janem Lucemburským a poprvé se tak seznámil s Itálií...

Michaela Krčmová, redaktorka ČRo