|
Týden
s anděly
Celý týden jsem se pídil po různých písničkách, v nichž se
objevují andělé, vyštrachával je z paměti nebo z nahrávek
starších i současných písničkářů a pak z nich sestavoval
desetiminutovky pro velikonoční vysílání stanice Vltava.
Byla to radostná práce. Písničky, které mají hlavu a patu a
v nichž se odrážejí duše autorů, se až na výjimky ani ve
veřejnoprávním rozhlase nehrají, ovšem je to svět plný
příjemných překvapení a setkání. S úctou se v něm zachází s
myšlenkami i nápady, vesměs tam vládne vynalézavá a
kultivovaná čeština, nemaří se časem a neplýtvá slovy. Anděl
je navíc téma zajímavé a zábavné – nejen tehdy, když je
přímo hrdinou písně, ale i v případech, kdy slouží jako
metafora, je vpleten do nějakého verše pro svou libozvučnost
nebo pro ozvláštnění. Tak třeba Vladimír Merta zpívá o
Jaroslavu Hutkovi: „Vlasatý anděl skákal z nebe a nad zemí
mu narůstala křídla.“ V písničce Perníková válka má zase
verš: „Po obloze táhnou hromady cizích věcí, z nebes je
posílají bleděmodří andělé až k nám...“ V Olivovnících
zpívá: „Jsme generace legend – andělů padlých k zemi, sotva
se letmo dotkneme nebe.“ Mertovo uhranutí andělskými
metaforami vrcholí v písni Harmonie, kde je dokonce řeč o
„šťávě vymačkané z andělů porozumění“.
Andělé se v písních zjevují i jako strážní či padlí a obojí
je pro autory lákavé do té míry, že občas balancují –
podobně jako spisovatelé či malíři – na hranici kýče. V pop
music, kde je kýč vesměs vyhledávaným obchodním arktiklem,
je padlý nebo strážný anděl vysoce oceňovaná komodita;
snadno si za něj lze dosadit figuru s ženskými sexy
křivkami, a to se to pak zpívá a prodává... U písničkářů se
ovšem najde mnohem pestřejší spektrum andělů, kteří nelétají
při zemi a při povrchu, ale pohybují se v hlubších a
duchovnějších sférách. Nejznámější písničkou na tohle téma
je asi ta Krylova o andělovi přineseném v krabici s kusem
mýdla z rozmlácenýho kostela; nezapomnělo se na ni, přestože
se tady nesměla třiadvacet let veřejně hrát. Andělé mívají
různé charaktery i poslání: anděl Filipa Topola například
„vypadá úplně stejně, jako když Alain Delon nasedá do auta“,
malá Eva z písničky Petra Linharta Letci a chodci vidí
anděly jako tryskáče na nebi, jimž z křídel proudí „dlouhé a
vznešené bělostné pruhy“. Harmonikář Václav Koubek zpívá o
tom, jak policajti za totality na Mikuláše honili anděly po
Praze a pak jim lámali křídla. Existují i cyničtí a skoro až
ďábelští andělé, třeba ten zkorumpovaný a vyděračský od
Ondřeje Ládka (Xindla X), případně „nebeská honorace“ z
tragické písně Jaromíra Nohavici Halelujá. Zuzana Navarová
čeká ve své smutné Andělské v kastlíku „andělskou počtu“,
Dagmar Voňková zpívá v písni Bez anděla o světci, který „ač
bez anděla, ví, jak nebýt ohraničen“, přičemž dokáže na
miniaturním prostoru písničky vyjádřit to, na co by jiným
často nestačilo celé písňové album. Karel Plíhal nás ve
Třech andělích nejdřív rozesměje a pak uchlácholí: „Dokud
jsou andělé na Zemi, nic zlého se nepřihodí“. Jiří Bulis v
jednom ze svých nejskvostnějších songů žádá anděla radosti:
„Má jediná záchranná vesto v neštěstí, v této bláznivé době
při mně stůj...“
A tak když Pavla Milcová zapěje: „Ještě že nejsou andělé“,
musí si člověk říct: No, možná andělé doopravdy nežijí, ale
rozhodně jsou! Jak jinak by s nimi mohl člověk prožít tak
krásný týden?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |