|
|
 Když se za prací jede až do města Aš
Zájemci o práci, pocházející z východního Slovenska,
jezdívali do Čech už za společného, ještě socialistického
státu. Nyní se stejnou problematikou zabývá Iveta Grófová ve
svém celovečerním debutu z roku 2012 Až do města Aš (neděle
12. dubna, ČTart, 20.20). Vypráví v něm o sociálně
znevýhodněných lidech, zvlášť o ženách, které se bez
jakéhokoli zázemí přestěhují do západočeského pohraničí,
pokoušejíce se tak změnit svůj osud.
Nehraje přitom žádnou roli, že protagonistka příběhu Dorotka
(Dorota Billá) pochází z cikánské osady, v centru pozornosti
se neocitá ani její rasová, ani národnostní příslušnost.
Příběh pojednává nikoli o nějaké menšině, nýbrž obecně o
lidech, kteří spadli na společenské i sociální dno. Zde
nacházím důležitý rozdíl od tolik přeceňované Cesty ven, v
televizi nedávno uvedené.
Zatímco Dorotka je pojednána jako submisivní, neprůbojné
děvče, odhodlané zachovávat věrnost svému příteli a nadále
snít o krásném společném soužití, její protřelejší
spolubydlící Silvie (Silvia Halušicová) podněcuje nejen
další nasměrování událostí, ale vnáší změny do Dorotčina
soukromí, ať již se jedná o zkrášlování zevnějšku, nebo o
kontaktování vhodných mužů.
Obě postavy se vyznačují mimořádně věrohodným ztvárněním, i
když u Dorotky coby čerstvé maturantky (rodiče, které film
zpodobní toliko v úvodní sekvenci, ji ovšem odmítnou dál
živit) poněkud překvapí, že zjevně nezná žádný cizí jazyk a
chybí jí širší rozhled. Režisérka dává několikrát na
srozuměnou, že příběh nehodlá uzavírat výhradně pod pokličku
popisně dokumentarizujícího přístupu, často staticky a z
dálky pozorující zaznamenávané dění.
Tento přístup sice převažuje, připomeňme aspoň melancholicky
laděné výjevy z textilní továrny nebo ze setmělých ulic či
barů, patří sem i nahlédnutí do ubytovny a stroze zařízeného
pokoje, avšak nalezneme i prvky, které celé vyprávění
ozvláštňují, zejména animované vsuvky, jednoduché kresbičky
tvořící jakési němé komentáře k samotným zápletkám.
Dorotčiny naděje i zklamání ovšem zprostředkovávají i
vizuálně stylizované záběry, například intimní sblížení s
dýchavičným německým milencem sledujeme v jakoby se
lámajících zrcadlových odrazech.
Až do města Aš se zařazuje do skupiny děl (například po bok
Jiráského Poupat) mapujících složité, ba bezvýchodné
postavení nešťastníků, kteří se jen stěží vydrápou ze dna.
Zde však ještě převažuje soucitný, svým způsobem se vším
smířený pohled, vycházející ze samotného hrdinčina vnímání,
v němž posléze převáží rezignace. Sociálně kritický,
protestní akcent příběhu je ovšem jasně čitelný.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
