Číslo 15 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s biologem a teologem.
Markem Váchou.

Marek Vácha, biolog a teolog

Nemám v sobě tato povolání rozdělená. Vnímám je velmi integrálně, jedno mně pomáhá v druhém. Čím víc toho vím o světě, tím víc mám otevřené oči pro krásu stvoření. Biologie a kněžství jdou ve mně spolu ruku v ruce. Snažím se nahlédnout do mnoha vědních oborů, abych si mohl udělat integrovaný obrázek. Abychom byli vskutku lidmi, musíme alespoň trochu tvořit umění, trochu se zajímat o svět a trochu být mystiky. To jsou tři rozměry, které dělají člověka člověkem.

Jste teolog a zároveň i velice fundovaný vědec. Která z teorií vzniku stvoření je vám bližší? Evoluce, nebo biblické podání?

Málokterou věc, jako je evoluční myšlenka, známe dnes díky vědě tak dobře a precizně z mnoha různých stran. Že život na Zemi má jeden počátek, že druhy vznikají a vyvíjejí se, že důležitým mechanismem je přirozený výběr, to je dnes již tak jisté, jako je nám zřejmé, jestli je Země kulatá, nebo placatá. Někdo může namítnout, že se přírodní vědy zakládají na teoriích a neznají dogmata. Troufám si říci, že před těmito fakty musí i teologie zasalutovat, že k tomu nemá co dodat. Přesto musím říct, že prvních pět kapitol Bible, prvních pět knih Genesis jsou texty neobyčejně pravdivé a hluboké. Díky těmto sporům a díky tomu, že jsem na toto téma odpřednášel mnoho času a musel jsem si ke knihám Genesis přečíst spoustu komentářů, dnes vím, že každé slovo je tam přesně opracovaným kamenem, pečlivě zasazeným na své místo celé té konstrukce. Nicméně tyto první knihy Bible neříkají, jak byl svět stvořen. Spíše ukazují, proč byl svět stvořen. Vyplývají z nich tři důležité věci. Autorem světa je Bůh. Svět byl stvořen jako dobrý a krásný. Úkolem člověka je být obrazem Božím. Nenajdeme ale žádnou informaci o tom, jak je svět starý.

Ve vašich statích je velmi mnoho poetičnosti, která se nedá přehlédnout, i když je často tušena jen mezi řádky. Je to možná jeden z důvodů, proč jsou vaše knihy tak populární.

Faktem je, že v biologii lze najít velmi hlubokou poetičnost. Jedna popularizační kniha biologie končí větou, že nejdříve je třeba vše vyzkoumat a že žasnout můžeme až potom. Já si myslím, že je to přesně naopak. Celá víra, celá biologie a celá fyzika začíná tím, že člověk stojí v úžasu nad světem. A to je tajemství, které mě zasahuje tím více, čím jsem starší. Čím více rozumím biologii, tím více si uvědomuji, jak je náš lidský příběh ve vztahu k celému stvoření zvláštní. Musím si klást otázku, co je to za hlínu, po které chodíme a ze které v dějinách planety vzešla miliarda druhů živočichů a rostlin, včetně člověka, ale také všechny technické vynálezy. To všechno se skládá ze stejných prvků. Hlína je proto pro mě inteligentní plastelína, ze které pochází nejen všechny formy života, ale třeba i gravitace. S úžasem na ni hledím, jak se dokáže vytančit do motýlů a pampelišek. Kdybych napsal fantasy příběh o tom, že z ničeho, z fluktuace vakua, vznikla sochařská hlína a z ní samy od sebe vyrostly stromy, vykvetly růže a vzlétli pterodaktylové, tak tu knihu nikdo nevydá, protože se jim bude zdát jako příliš laciná fantazie.

Přesto tahle „fantazie“ vybízí k zamyšlení...

První, co by mělo člověka přimět k zamyšlení, je úžas nad absolutní nesamozřejmostí světa. Příběh, který žijeme my, je mnohem méně uvěřitelný, než jsou Letopisy Narnie či mně jakákoliv známá fantasy. Naše tělo a to, co máme uvnitř lebky, je složeno ze stejných prvků Mendělejevovy tabulky jako celý vesmír. Jinými slovy, vesmír má kapacitu být vědomým. I proto nevím, jestli jsem více biologem, nebo teologem. Pro mě je četba v atlase brouků teologickou záležitostí jako podklad pro hluboké rozjímání.

Spravuje lidstvo svěřenou Zem jako dobrý hospodář?

Židovsko-křesťanská tradice říká, že člověk dostal rozum proto, aby si svět přetvářel. V tomto smyslu to hraní si na Pána Boha, „playing God“, není nic špatného, vždyť člověk má ruku v ruce s Bohem dokončovat stvoření světa. Díky rozumu máme dnes antibiotika a třeba i ústřední topení. Postupně jsme se ve světě docela úspěšně zabydlili a už nám ani nepřijde, že to tak vždycky nebylo. Musí někde vybuchnout sopka nebo přijít epidemie AIDS či eboly, abychom si uvědomili, že žijeme ve vesmíru, který je krásný, ale chladný a nijak nakloněný člověku. Máme až někdy pocit, že poroučíme větru, dešti, ale pak sopka způsobí, že nelétají letadla, a všichni se ptají, jak je to možné, jak to, že takovou situaci neumíme ovládnout. Stejně tak s ebolou si zatím neumíme poradit a v nemocnicích občas vnímáme smrt jako selhání lékaře, jako chybu systému. Ale požáry, zemětřesení, morové epidemie tu byly od počátku. Člověk jde dál, vymýšlí stále nové věci, více o sobě přemýšlí. A to je přesně to zadání dané člověku – být obrazem Božím. A co se týče spravování Země, není problém v tom, že jsme, ale v tom, že jednáme určitým způsobem. Vnímám jako velké riziko naše obrovské technické možnosti. Naše levá – technická mozková hemisféra jde neustále dopředu a má stále větší možnosti, kdežto ta pravá – etická – je stále stejná. Když jsme měli jen pěstní klíny, nemohli jsme natropit velkou škodu. Dnes držíme prsty na spoušti jaderných kufříků, ovšem s morální výbavou lovců a sběračů.

Člověk přitom neustále vypočítává škody, které mu příroda způsobila. Není to absurdní?

Takto to vidí hlavně ekonomové. Přežene-li se někde povodeň, není možné vypočítávat, jakou škodu tím přírodě způsobila, protože nezpůsobila žádnou, povodeň je její součástí. Ekosystémy jsou na přírodní pohromy přesně nastavené. Příroda s nimi počítá, a dokonce je potřebuje. V Austrálii se některé druhy stromů nemůžou zmnožit, pokud požárem nepuknou tvrdé skořápky semen. Když se Australanům podařilo zdárně požárům zamezit, tamní ekosystém se jim zhroutil. To, že nám lidem voda zaplavuje domy, je důsledek nerespektování původních koryt řek, vykácení lesů, které vodu jak houba zadržovaly, či pozapomnění, že na stejná místa kdysi povodně přicházely. Na druhou stranu nám takzvané ekosystémové služby přinášejí zdarma samočištění vody, léčiva, stavební materiál, potraviny a přírodní suroviny pro další zpracování.

Velké body sbíráte u široké společnosti na poli sporných církevních témat, protože se na ně nebojíte podívat lidsky a empaticky. Jako by se týkaly přímo vás.

Předně: Kdo jsem já, abych kritizoval papeže?! Je velmi jednoduché křičet, že potrat je vražda. Co však udělat s tím, když se těch dvacet tisíc a něco českých žen každý rok rozhodne jít na potrat? Oficiálně jim to zakázat? Půjdou tedy na pokoutný potrat. Jistěže nejsem příznivcem potratu, jak bych mohl! Největší problém ale vidím v tom, že tento druh žen vůbec vzniká, a je mi velmi sympatická snaha tvořit projekty, jako jsou azylové domovy pro matky v tísni, kam se může těhotná žena uchýlit, porodit a několik dalších měsíců pobýt, když okolí, rodiče nebo otec dítěte tlačí k potratu. Nebo se mi líbí německý model, kdy se před potratem hledá nějaké přijatelné řešení, jiné než potrat. Je to stejné jako s rozvody manželství. Všichni víme, že rozvody jsou nějak špatně, zejména kvůli dětem. Zakážeme je tedy plošně? Stejně se lidé budou rozvádět.

Jak vnímáte otázku celibátu?

Církev je platformou pro různé názory. Celibát je velký dar. Mnišský život je celý založený na celibátu. Otázkou je ale celibát v kněžství a to, jestli musí být kněžství a celibát spojeny do osoby jednoho muže. Nejde o rušení celibátu, je to tedy otázka na místě, protože nejde o nic ortodoxního.

A asistovaná reprodukce?

Jako biologa mě velmi často kontaktují lidé, kteří se ke mně utíkají o pomoc, často jde i o křesťany. Každý ten příběh je jiný, nikdy to není černé nebo bílé. Jistěže chápu mou církev, která se bojí určité komercializace, a faktem je, že se v dnešním světě manželství rozbilo na prvočinitele. Lásku jsme oddělili od závazku, závazek jsme oddělili od sexu, od sexu jsme oddělili lásku, manželství je odděleno od rození dětí, rození dětí od jejich výchovy. Spousta segmentů, které když nestaví konstrukci manželství, chovají se jak utržené z řetězu. Jsem naprosto proti tomu, spolu s mou katolickou církví, aby si lidé nechali vyrobit dítě na zakázku – google baby, kdy dítě lze koupit, prodat, pomalu už i navolit jeho vlastnosti nebo reklamovat jako jakékoli jiné zboží. Na straně druhé jsou ale manželé, kteří se milují, ale nemůžou mít dítě. Vzpomínám na ženu, která byla s manželem v této situaci, a když šla kolem pískoviště, pro slzy neviděla. Řekli jsme si, co jsme si řekli, a po nějaké době mi přistála v mailu fotografie novorozeněte. Tak to jsem zase lehce zaplakal já.

Proti tomu naopak stojí tolik diskutovaná antikoncepce.

V roce 2003 jsem na toto téma napsal pojednání, za které jsem byl mnohými opěvován a druhými zatracován. Pokud však metoda přirozeného plánování rodičovství manžele neurotizuje a vlastně je od sebe tělesně odděluje, zřejmě není něco v pořádku, a ptám se, zda to opravdu Pán Bůh takto chce. Já jsem katolík, fandím katolické církvi, ale taky se setkávám s lidmi…

Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 30. 3.