|
|
 O
jedné krásné a nevysílané písni
Svatopluk Karásek, evangelický farář a politický vězeň
Husákova režimu, napsal kdysi jednu z nejzajímavějších
písniček, které znám. Jmenuje se Ženský jsou fajn a nejprve
jsme si ji pouštěli v autě na cestách s Jiřím Dědečkem z
kazety, kterou jsme sehnali bůhví odkud. V devadesátých
letech jsem si ji mohl spolu s jinými Karáskovými písněmi
konečně oficiálně zakoupit na cédéčku – v Levných knihách
asi za třicet korun... Nahrávka písničky Ženský jsou fajn
trvá přes sedm minut a do žádného rozhlasového vysílacího
schématu se nevejde; nejspíš by ji kvůli délce museli
několikrát přerušit reklamou. Nevejde se tam, protože její
autor a interpret v jedné osobě udělal všechno, aby se tak
stalo, respektive neudělal nic pro to, aby se tak nestalo.
Jde tvrdohlavě a přímočaře po obsahu sdělení, při hře na
kytaru ničím nezdržuje, drhne struny tím nejobyčejnějším
způsobem, nezajímají ho rozložené akordy. Karáskovy melodie
vycházejí z lidových popěvků, většinou spirituálů, jeho zpěv
je civilní, bez efektů, vychází z přirozeného daru autorovy
přesvědčivosti a všechno, co je potřeba sdělit, je obsaženo
v textu. Podobně se k hudebnímu průmyslu obracel zády snad
jenom Karel Kryl. Karáskova píseň je navzdory tomu
dostatečně krásná, prožitá a přesvědčivá a nic víc
nepotřebuje. Začíná jako vězeňská balada:
Když jsem seděl tam na tý Pankráci, / všude kolem mě jen
chlapi v teplácích, / já ve snu viděl všechno krajkový / a
ženský, ty jsou fajnový.
Po několika slokách se ale píseň úplně promění, jako by
zpěvákův duch opustil stěny vězení, protáhl se mřížemi a
vznesl se do výšin. Z muklovského snění chlapa v teplácích
se pozvolna stává zpívané kázání, tak přirozeně a nenásilně,
že si tu změnu ani člověk nemusí uvědomit. Najednou tu pan
farář vykládá biblický příběh o vyhnání z ráje a za chvíli
až dojemně přehodnocuje tradiční pohled na vinu ženy za
prvotní hřích:
Jak ženy přišly ke špatné pověsti, / že nejsou moc chytrý a
že brečej v neštěstí, / prej k hříchu od pradávna maj vlohy,
/ prej slabý jsou jak mátohy.
Dávno už, co světem stojí svět, / tak si muži myslej, že
jsou všeho lidství květ, / ale to se musí znovu promyslet, /
vždyť ženský, ty jsou fajnový.
Právě verš „to se musí znovu promyslet“ mám nejraději. Nejen
kvůli tomu, že ho vyslovil vězněný farář ve zvláštní životní
situaci, ale i proto, že takovou větu neslyšíme moc často
ani dnes. Nevím, jak je to u farářů, ale u většiny veřejných
osobností mám téměř pokaždé pocit, že se snaží vzbuzovat
dojem, že už mají všechno promyšlené, jsou si vším jisti a
dál myslet není třeba...
Karáskova písnička tím ale nekončí, dočkáme se ještě třetí
fáze:
Budete, vy ženy, litovat, / že jste se nám chtěly furt
emancipovat, / až budete chtít vládnout nad tvory, / už
nebudete fajnový, / až budete chtít vládnout nad tvory, /
budete jak my – potvory.
Jak ji tak poslouchám, vlastně se divím, proč se s takovými
songy dnes na vlnách éteru téměř nesetkáme. Proč to tak je?
To se bude muset ještě promyslet.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
