|
|
Mnohohlas Vladimíra Justa
Profesní i zájmová šíře činností a aktivit Vladimíra Justa
(1946), jehož vzpomínky zazní ve vltavských Osudech (od
pondělí 6. dubna vždy v 11.30), je neobyčejně rozsáhlá.
Vystudoval teatrologii, kterou dosud učí na pražské
filozofické fakultě. Už čtvrt století ale pravidelně
kriticky reflektuje televizi a další média, ve stovkách
článků a v řadě knížek se věnuje ekologii, ochraně přírody a
krajiny – zde se zaměřuje hlavně na problematiku Šumavy, již
vnímá nejen jako přírodovědný, ale především jako kulturní a
mediální problém.
Dvaadvacet let hrál – nejprve amatérsky, od roku 1970
profesionálně – divadlo, a to převážně ve dvojici s bratrem
Jiřím. Pro toto „autorské divadlo bratří Justů“ psal hudbu i
texty k písním, které vyšly na dvou dlouhohrajících deskách.
V devadesátých letech se Vladimír Just zasloužil o právní a
občanskou rehabilitaci nespravedlivě stíhaného a
ocejchovaného Vlasty Buriana, o němž napsal tři knihy. Další
tituly z celkem dvou desítek vydaných knih obrážejí jeho
trvalý zájem o roli médií, divadla a kritiky v totalitní
společnosti, o některé starší i novodobé soudní křivdy – od
„kauzy“ Marty Chadimové až po osudy zapomenutého dramatika
Miloše Hlávky. Trvalá je též jeho odborná „posedlost“, s níž
zkoumá ze všech stran faustovský mýtus.
O tom všem, jakož i o důvodech a motivacích, které Vladimíra
Justa k těmto rozmanitým činnostem vedou, o úporném hledání
jejich společného jmenovatele, o životních a profesních
vzorech a zemřelých přátelích (Horníček, Justl, Machonin),
především však o vlastním rodinném zázemí a společenském
podhoubí, z něhož všechny tyto aktivity rostou, bude autor
vypravovat v desetidílných Osudech, které připravil Jiří
Vondráček.
Jak už z šíře tohoto tematického mnohohlasu vyplývá, nepůjde
o přísně chronologické vyprávění. Autor začne sice regulérně
„géniem loci“ – místa svého narození (Staré Město pražské,
vzápětí Tábor) a mozaikovými reminiscencemi na dětství
(bratr, rodiče, dva pozoruhodní dědečkové), ale v dalších
dílech – zhruba od počátečních pokusů o hraní divadla i
hudby – postupuje spíše asociativní metodou. Jde o volný
proud vzpomínek, vynořujících se z více než půlstoleté
hlubiny času. Vypravěč záměrně spojuje časově odlehlé a
nespojitelné, vážné a humorné, vypravuje svůj život s jeho
neustálou kritickou (a sebekritickou) reflexí. A tak není
divu, že se tu proplétání různých motivů a událostí
kontrapunkticky střídá – na autorovo výslovné přání – s
mnohohlasem Bachových fug...
(jv) |
