|
|
 Andrea
Hanáčková, dokumentaristka
Severská detektivka precizně, ale nevzrušivě
Dramaturgyně vltavské řady Radiodokumentu Eva Nachmilnerová
prokázala dobrý instinkt, když už na jaře 2014 oslovila
švédského dokumentaristu Hugo Lavetta s prosbou o poskytnutí
autorských práv k jeho příběhu o jedné záhadné vraždě.
Dokument s názvem Smrt u jezera poté na podzim získal v
Berlíně prestižní evropskou rozhlasovou cenu Prix Europa a
18. března ho uvedl Český rozhlas Vltava.
Lavettův dokument je ukázkou precizní výstavby rozhlasového
útvaru, který jednoduchými prostředky dosahuje maximálního
účinu. Záhadná vražda ženy ubodáním a udušením je
objasňována zvolna a závěrečná pointa je natolik bizarní, že
zajistí spokojenost všech dychtivých detektivkářů. Žena byla
v nesprávnou chvíli na nesprávném místě – měla s sebou
rozjívené štěně, které zřejmě vyprovokovalo k agresi
obrovského losa.
Eva Nachmilnerová zvolila postup blízký simultánnímu
tlumočení, který co nejméně zasahuje do originálního sound
designu. Slyšíme celou švédskou verzi a do ní herecky velmi
pokorně interpretovaný překlad. Emotivní výpověď šedesátníka
Ingmara, který byl nespravedlivě obviněn z vraždy milované
manželky, obsahuje v originálu momenty plačtivosti, zámlk,
hledání slov. Jeho český „tlumočník“ Luděk Munzar vystihuje
tuto postavu spíše tempem řeči a vnitřním uchopením obsahu
sdělení. Dokument je úsporný nejen v naraci, ale také ve
zvuku, který sugestivně dotváří nejprve atmosféru poklidného
života na venkovské farmě i následně napětí.
Navzdory nezpochybnitelné kvalitě dokumentu však stojí za to
položit si otázku, proč právě tato historka získala sympatie
mezinárodní poroty.
V roce 2013 jsem v Berlíně slyšela výpověď třicetileté
Turkyně, která se kvůli účasti na studentské demonstraci
octla jako politická vězeňkyně na deset let v žaláři, kde
byla krutě mučena a znásilňována bez soudu a možnosti
kontaktu s rodinou. V té době už přicházely zprávy o mučení
malých dětí v Sýrii, hluboký dojem na mne udělal
investigativní dokument BBC o nucených sterilizacích žen v
Ázerbajdžánu a já měla pocit, že rozhlasovým dokumentárním
soutěžím budou dominovat témata tohoto druhu. Tehdy ovšem
vyhrál soutěž svěží feature o love story z druhé světové
války.
Často myslím na jeden starší případ. V roce 2007 představila
v Kodani ruská autorka Jelena Uporovová svou vizi Ruska jako
nesvobodné země, v níž alarmujícím způsobem znovu narůstají
zdi nejen mezi výkonnou mocí a běžnými Rusy, ale i mezi
ruskými občany navzájem. Žádnou cenu nezískal, nad
narůstající ruskou hrozbou všichni bezradně pokývali hlavou.
V Rusku ho tehdy odmítly vysílat všechny oficiální stanice,
autorka uspěla až v gubernii u mongolských hranic. Její
zkušenosti jsem velmi dobře rozuměla a feature jsme
odvysílali s obsáhlým komentářem na vlnách Vltavy.
Opravdu věřím, že i rozhlasový dokument dokáže hloubkovou
reflexí aktuálního dění ovlivnit názor společnosti na to, co
je skutečně důležité. Přála bych si, aby nejprestižnější
evropské rozhlasové ceny preferovaly nejen profesní kvalitu
rozhlasového řemesla, ale také reálné, byť ještě ne zcela
zjevné hrozby, na něž možná už brzy bude muset celý
kontinent reagovat. V roce 2012 se to podařilo při ocenění
dokumentu Franzisky Dorau o neetičnosti evropské paliativní
péče (Life’s Holiday). Od té doby se – soudě podle oceněných
dokumentů – vezeme spíše na vlně zábavy a příjemného
vzrušení z detektivky. Otázka je, zda si to můžeme dovolit. |
