|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Památky, o které snad nepřijdeme
Šok, bolest, bezmocný hněv. To byly reakce kulturního světa
na obrazoborecké řádění Islámského státu v Iráku a Sýrii.
UNESCO na video s rozbíjením soch v mosúlském muzeu a na
zprávy podobného druhu reagovalo slovy, že jde o válečné
zločiny. Irácká vláda vyjádřila mínění řady lidí, když
vyzvala ke společné vojenské akci, jež by pomohla ochránit
dědictví, které v žádném případě nepatří jen Iráčanům či
Syřanům. Rychlá a zázračná řešení se však nerýsují; náprava
se jistě protáhne. Ale snad je do určité míry přece jen
možná, jakkoli se může zdát, že škody jsou nevratné.
Optimismus se snažila v minulých týdnech probouzet zejména
stanice Deutsche Welle. K jejím tezím se dostaneme, napřed
však zrekapitulujme, oč jsme v Sýrii a Iráku kvůli
Islámskému státu asi přišli. (Bez zlehčovacího slůvka „asi“
se tu neobejdeme, protože skutečný rozsah ztrát bude možné
stanovit teprve po ohledání přímo na místě.)
Ničení soch jsme připomněli. Islámskému státu ale v Mosúlu
vadila i knihovna a divadlo – a tak je vypálil. Rozčilovaly
ho také zbytky staveb v syrské Hatře a na významných
iráckých archeologických nalezištích v Nimrúdu, Chorsábádu a
v Ninive. Proto tam poslal buldozery, které se spolu s
odpálenými trhavinami pokusily o eliminaci výsledků
archeologického snažení posledních sto sedmdesáti let. Na
vysvětlenou, Hatru založili před dvěma tisíci let Parthové.
Bylo to významné obchodní a náboženské středisko. Zbylá tři
města jsou dokonce ještě starší. Nimrúd i Chorsábád
fungovaly za Asyřanů určitou dobu jako hlavní města říše,
Nimrúd se tehdy jmenoval Kalchu (biblický Kalach) a
Chorsábád byl znám jako Dúr Šarrukín neboli Sargonova
pevnost. Králové, kteří je zakládali, toužili stavebně
trumfnout předky. Trůnní sál v Kalchu měřil na délku bezmála
padesát metrů. Palác v Dúr Šarrukínu obsahoval více než dvě
stovky komnat a nádvoří a obranyschopnost městských hradeb
zesilovalo sto padesát sedm věží. O Ninive, posledním
asyrském hlavním městě, se v Písmu praví, že bylo tak
rozsáhlé, že cesta z jednoho jeho konce na ten druhý trvala
tři dny! To by sice bylo stěží možné i v případě, že by se k
Ninive počítala nejvzdálenější předměstí, ale přesto je
nepochybné, že město bylo opravdu „velmi veliké“ (Jonáš,
3,3). A samozřejmě také velice výstavné. To ostatně
potvrdili archeologové.
Podle zpráv z předchozích měsíců likvidoval Islámský stát
také jiné pamětihodnosti. Třeba hrobku nad místem, kde podle
tradice spočívá právě prorok Jonáš. Ale i muslimské památky.
Stejně jako podobné spolky (a že jich v dějinách bylo!) si
totiž i Islámský stát osobuje právo na jediný správný výklad
náboženství, k němuž se hlásí. A do toho úzkého rámce se mu
nevejdou ani šíité, které pokládá za odpadlíky, ani súfijci
se svým uctíváním světců a staveb, v nichž byli pohřbeni.
Po Jobových zvěstech slíbená špetka naděje. Deutsche Welle
citovala Fauzí Mahdíovou z Iráckého národního muzea, která
tvrdí, že z videa zachycujícího ničení soch v Mosúlu velký
strach nejde. Prý se tu ničí jen sádrové kopie. Horší je to
s jinými předměty, cennými originály, které už byly
propašovány ze země. Jen v Německu se jich našlo sedm.
Mahdíová ovšem naznačuje, že v současnosti je jim lépe tam.
A mnoho nejznámějších asyrských památek je beztak dávno v
cizině, už řadu desetiletí. Ale co buldozery a výbušninami
zdánlivě nadobro poničená archeologická naleziště? Ani tady
prý není vše ztraceno. Po ruce je precizní dokumentace,
která údajně umožní uvedení do původního stavu. Také vám
tato myšlenka připadá přehnaně optimistická? Pak přece stále
ještě zbývá poslední možnost, tvorba digitálních
trojrozměrných modelů. Mluví o tom třeba ředitel Berlínského
muzea Markus Hilgert. A je pravda, že jakkoli i z takového
jeruzalémského chrámu zbylo pramálo, dnes se do něj lehce
můžeme přenést. Stačí kliknout na www.archpark.org.il/panorama.shtml. |
