|
|
 Bondy
básníkem: díl první
V roce nedožitých pětaosmdesátin začínají vycházet v
pražském Argu básnické spisy Egona Bondyho (1930–2007). Jsou
rozvržené do tří svazků. Mohlo by se zdát, že na ně pasuje
epitaf, který si mistr napsal k svým dvaadvacetinám: „Teď už
ležím v hrobě / teď už je pozdě.“ Ale není: Tisíc stránek
prvního dílu servíruje poezii výsostně aktuální.
Bondy psal od roku 1947. A to víc než intenzivně. S výjimkou
odborných prací, věnovaných buddhismu a ontologii (a
publikovaných pod občanským jménem Zbyněk Fišer na konci
šedesátých let), ale neotiskl oficiálně až do roku 1989
skoro nic. Tuhle vnější „smůlu“ pak vyvážilo vnitřní
„štěstí“. Jeho bohatého beletristického díla, a zejména
poezie, si začali všímat reprezentanti českého undergroundu
sedmdesátých a osmdesátých let. V literatuře i v hudbě.
Nakonec se stal jejich guru. Třeba takový Ivan Martin Jirous
Bondymu v počátcích svého básnického angažmá vděčí vlastně
za všechno, když píše: „Nad dvěma slunci / třetí vzešlo /
bez tebe by to Bondy nešlo // Bez tebe byl bych bez poetiky
/ seděl jak vůl / a lepil jen pytlíky.“ Do svobodného
prostoru po devětaosmdesátém roce tak Bondy vstoupil jako
žijící klasik, legenda. Jenže i jako člověk sporný a
rozporný. Mluvilo se o jeho spolupráci se státní policií, o
dominantní roli jeho otce, o „papírech“, které měl „na
hlavu“, a tak podobně. Jistě nebyl lidsky ideální. A kdo je?
Trapno realismu
Začínal pod vlivem surrealismu. Stýkal se s Teigem, přátelil
se s Kalandrou, mezi jeho generační souputníky patřili nejen
Ivo Vodseďálek a Jana Krejcarová, ale i Adolf Born. Vzpomíná
na ně plasticky v memoáru Prvních deset let (2003). V jeho
básních, zpočátku okouzlených zejména Dalího
paranoicko-kritickou metodou, ale i takzvaným gramatickým
automatismem, fungují jmenovaní nejspíš jako roznětka. S
Vodseďálkem provozoval Bondy na přelomu čtyřicátých a
padesátých let samizdatovou edici Půlnoc, s Krejcarovou pak
udržoval dlouhé roky inspirující i drtivý milostný vztah. Od
surrealismu přešel záhy k vlastnímu rukopisu, k trapné
poezii a totálnímu realismu. Naivitě dobových kulis
vyplněných falešnou propagandou vtiskl suverénně punc
absurdního dramatu: existenciálně mrazivého ve své
pravdivosti, ale i osvobodivého v smíchu, který má v jeho
básních vždycky první řadu.
Kde je jaký smysl?
Bondyho místem pak bylo hlavní město, viz například
nepřekonatelný cyklus Ožralá Praha z dvaapadesátého roku.
Série podnapile rozmazaných, ale v základních tazích
nesmírně přesných, kritických záběrů z vlastního života
promítnutých do reality vrcholného stalinismu, který
stravuje sám sebe. Od volného verše přešel Bondy k verši
vázanému, aby na přelomu padesátých a šedesátých let
skončil, kde začal. První svazek básnických spisů uzavírá
rok 1963, kdy byl autor v takzvaných Kristových letech.
Myšlenkově, filozoficky ale cílil už jistý čas jinam, jak
naznačeno úvodem – směrem k buddhismu. V druhé půli
padesátých let nastal u něj obrat: od halasných a pobavených
prožitků vnějšího světa zamířil Bondy potichu přímo k sobě.
Jeho poezie prošla řadou přechodných fází, autor vyzkoušel
nosnost českého romantismu a lidové písně, znovu vytáhl na
světlo trumfy surrealismu... První svazek básní se ale
uzavírá v naprosté skepsi. Skrz únavu, marnost a zoufání
prosvítá naléhavě otazník: Proč psát? Proč žít? Kde je jaký
smysl, když je všechno stejné a bůh není?
Vydat se jinam
První třetina Bondyho zápasu s poezií přivádí na jeviště
„člověka revoltujícího“. Autora začarovaného v neustálém
protestu, kritice, opozici k politickému, společenskému,
kulturnímu a vlastně i civilizačnímu mainstreamu – ale
zároveň básníka, který nepřestává sledovat svoji touhu po
osobním vývoji a osobnostním rozvoji. Právě tím je dneska
Egon Bondy živý: Odvahou překonat, zavrhnout dobyté pozice –
a vydat se jinam. Na zbývající dva svazky jeho poezie se
nelze než těšit.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
