Číslo 16 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s novinářem.
Zdeňkem Velíškem.

Zdeněk Velíšek, novinář

K novinařině jsem se dostal jakýmsi dlouhodobým odkladem. A to proto, že v padesátých letech, kdy jsem maturoval, jsem se rozhodl, že nic tvůrčího, jako je psaní čehokoliv, dělat nechci. A že se tedy budu zajímat především o filologii, která je politicky neutrální. Ovšem filologie mě samozřejmě od témat politických neodpoutala, protože studovat cizí jazyky znamená studovat svět. Během pražského jara jsem se tedy snažil dostat se už od té přece jen poněkud stereotypní překladatelské a tlumočnické práce k něčemu tvůrčímu, co by sdělovalo mé myšlenky, poněvadž jsem velice trpěl tím, že sděluji cizí myšlenky. Překládal jsem totiž z češtiny do španělštiny.

Ano, na chvíli v televizním zpravodajství a pak zase ven z televizního zpravodajství znovu k překládání a tlumočení. Ale v lednu 1990 už jsem byl zpátky, tam, odkud jsem odešel, tedy v zahraniční rubrice zpravodajství.

Záhy poté, co jste vstoupil do žurnalistického oboru, jste zjistil, že mnohem lépe se v něm uplatníte s francouzštinou než se španělštinou. Bylo důvodem i to, že vám byla blízká Francie a francouzská kultura?

Skutečně nešlo o jazyk, ale o teritorium. To nebylo v centru dění. Španělsko bylo od nás odděleno dvojí železnou oponou – frankistickou a komunistickou –, proto jsem se soustředil na Latinskou Ameriku. Tu jsem pak znal velmi dobře, rozuměl jsem jí, překládal jsem i knížky... V televizi jsem ovšem chtěl dělat to, co jsem pokládal za nejdůležitější: aby Česká republika vstoupila do evropského civilizačního prostoru, aby se vymanila ze své izolovanosti za železnou oponou. Ta sice padla, ale copak padla i v nás? Dobře víme, že i do Evropské unie jsme vstupovali dalších čtrnáct let. A proto jsem si myslel, že je potřeba někoho, kdo by to vykládal, kdo by tomu z obou stran tak trochu napomáhal, protože se mi zdálo, že naše budoucnost je v této organizaci.

Státy Evropské unie dnes čelí mnoha problémům: imigraci, ekonomické krizi... Nejsou to záležitosti, které by jednotlivé země měly řešit individuálně? A naopak nezdá se vám, jako by později přistoupivší země spoléhaly na iniciativu a bohatství velkých a stabilních členů EU?

Otázky, které jste zmínila, se dosavadním vývojem vyostřily. Ano, vypadá to, jako by se některé tzv. nové členské unijní státy jen vezly. Ale neplatí to o všech. Některé země, mezi nimi ta naše, mají všechny předpoklady, a přesto si poněkud vychytrale říkají: My počkáme, až jak to dopadne, počkáme, až to bude pro nás výhodné, počkáme, až se nebude muset ta solidarita tolik projevovat a platit na nějaké Řecko... Mně se zdá tento postoj velice neprozřetelný a neevropský. Zdá se mi, že by taková země neměla dostat ani vysvědčení k tomu, aby se stala plnoprávným členem evropské rodiny, protože nesdílí ten pocit soudržnosti. Evropa musí být soudržná. Žijeme ve století obrů a vedle nich nemá rozdrobená Evropa šanci. Ani jako kontinent, ani jako kultura, ani jako západní civilizace. Nechápu, jak to, že tohle může chápat kancléřka nejmocnější evropské země, a nechápou to ti malí a v podstatě bezbranní, jakmile jednou půjde do tuhého. A není to daleko. Evropská unie musí být udržitelná, jinak si můžeme napsat nekrolog.

V jakém smyslu půjde do tuhého?

Skoro ve všech ohledech. Zmínila jste imigraci. Ta se nedá zakázat, nemůžeme postavit armádu na hranice Evropy. Státy jako Řecko, Kypr, Itálie proud běženců samy nezastaví. Navíc Evropa je z jihu a z východu sevřena půlměsícem, který je v plamenech. Proto Evropa potřebuje i v této otázce jednotnou politiku, jednotlivé země to samy nezvládnou.

Jak se k tomu ale postavit?

Je nutné, aby naše civilizace vstřebala tento problém a čelila mu najednou. Dřívější koloniální země už mají zkušenosti s početnými menšinami ze zemí islámu, náboženství se stalo velmi ožehavým problémem, ale je třeba se s ním vypořádat naprosto jinak než zákazy, deportacemi, internacemi. Jestliže Evropa zaujme toto stanovisko vůči nově příchozím, a zejména jestli neoddělí zrno od plevele, tedy obyčejné věřící muslimy od fundamentalistických arivistů, ambiciózních lidí, kteří se snaží využít náboženství pro mocenské účely, pak se skutečně ty komunity, tedy většinové obyvatelstvo a menšiny, postaví vzájemně proti sobě.

Nevzrůstá kvůli pocitu ohrožení Evropanů síla extremistických stran?

Ve Francii má silnou podporu xenofobní a prudce nesnášenlivý proud, který hlásá „Francii Francouzům“, ale mezi Francouze nezahrnuje naturalizované spoluobčany. Podobné je to teď i v Německu. Tato mentalita nesmiřitelného nacionalismu se probouzí i u nás z jakýchsi politikářských důvodů, protože jiné cíle nejsou tak chytlavé. Proč se tedy nevézt na této nacionalistické a protievropské vlně, na vlně suverenismu... Tohle na voliče zabírá. Kdežto pohled na Evropu jako na loď, která jediná je schopná nás na tom rozbouřeném „globálním oceánu“ někam odvézt, ten skoro nikdo nepropaguje. Rozjitřená je i ta část obyvatelstva, která se staví proti dosavadní liberální politice, na níž je Evropská unie postavena. I tento proud může dosahovat velice rychlých úspěchů, jelikož se nedaří dynamizovat evropskou ekonomiku, inovovat ji, a tak odolávat tomu faktu, který nikdo nevyslovuje příliš nahlas, totiž že to, co uměla Evropa dodneška, už dnes umějí líp v Číně, v Indii, v Japonsku, v Brazílii. A budou mít i lepší přístup k surovinám, než má Evropa. Ta má mnoho handicapů včetně své nicotné územní rozlohy ve srovnání s ostatními kontinenty, své přelidněnosti a svého stárnutí. Tomu všemu musí dnes Evropa čelit a já nevidím jako reálné, že by na otevřeném trhu odolávaly jednotlivé evropské země líp než v houfu.

Nenastal čas nově definovat, lépe řečeno zdůraznit ideje, hodnoty, které jsou pro Evropu základní?

V této souvislosti musím připomenout Václava Havla, který to Evropě řekl ještě dřív, než jsme vstoupili do EU. Už v devadesátých letech prohlásil z tribuny francouzského Senátu, že by Evropa potřebovala takovou ústavu, která by hovořila o evropské duši, která by vyjadřovala, proč je tato myšlenka správná. Havel mluvil o evropanství a o evropském občanství dřív, než se tyto myšlenky dostaly do textu návrhu evropské ústavy, a tam to ztroskotalo kvůli tomu, že pragmatičtí politici kvůli nadcházejícím domácím volbám – například ve Francii – za ideou Evropy všech Evropanů nechtěli jít.

To bylo rok po rozšíření Evropy, kdy byla v roce 2004 přijata za členy Evropské unie skupina osmi východoevropských zemí včetně České republiky.

V té souvislosti vznikla například ve Francii známá fáma o „polském instalatérovi, který bere Francouzům práci“, a obavy, že Francie nedostane potřebné množství peněz na své zemědělství, když se bude muset v EU dělit s Východoevropany... No a duše Evropy se v tom na několik let rozplynula a zůstal nám – prakticky až dodnes – evropský pragmatismus. Už Lisabonská smlouva zůstala na liberální a ekonomistické politice a vytratil se z ní duch evropské myšlenky. A přitom je to právě evropská myšlenka, která Ukrajince udržela dva měsíce na kyjevském Majdanu. Neřekl bych, že to byla jenom vidina evropské prosperity.

Co může napomoci znovuvzkříšení evropské myšlenky?

Dost často se teď objevuje myšlenka, že Evropa potřebuje svého velkého zaníceného politika, v českých poměrech typu Havla nebo Masaryka, pro Francii byl takovou figurou de Gaulle. Ale je nás osmadvacet a těžko se bude hledat shoda všech na tom, že tím nejmenovaným, ale uznávaným lídrem bude právě Čech, nebo Francouz, Polák, Němec. Přitom podle mého názoru paní Merkelová cítí Evropu jako své poslání, dělá hodně pro její záchranu, její pokračování a její pěstování. Byly tu už velké osobnosti evropského formátu a jistě ještě budou.

Evropskou myšlenku může zachránit i vnější nebezpečí...

Ve chvíli, kdy se Rusko rozpomnělo na svou velmocenskou roli ve světě, očekával bych, že si na druhé straně mnoho lidí vzpomene na myšlenku evropanství. Právě tak tváří v tvář potenciálnímu nebezpečí islamistické expanze, tedy džihádu, „svaté války“, která zatím šíří hrůzovládu ve světě islámu bez ohledu na to, že všichni muslimové vyznávají téhož boha.

Již v září loňského roku jste řekl, že plánem radikálních islamistů nebude v Evropě zabít co nejvíc jinověrců, ale v rámci rafinovaného plánu zmařit integraci muslimů do většinové společnosti, vyvolat konflikt mezi námi a jimi. Pak přišel leden v Paříži a zavraždění novinářů, které vyvolalo podobné nálady. Nezamrazilo vás z toho „sebenaplňujícího se proroctví“?

Jen se bojím, aby se nenaplňovalo stále dál. Konflikt mezi většinovým obyvatelstvem a muslimskou menšinou mohou vyprovokovat dvě síly: džihádismus, který vyprovokuje nebo zastraší muslimské menšiny a ty půjdou za svými novými vůdci, a z druhé strany extremismus, jenž je bude nutit, aby přijaly roli neustále kontrolované menšiny, která nemá taková práva jako většinové obyvatelstvo. To nemůže fungovat tam, kde žije šest milionů muslimů jako ve Francii nebo čtyři pět milionů jako v Německu.

Alena Sojková

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 6. 4.