|
|
 Milan
Šmíd, mediální analytik
Televize viděná na vlastní oči
Před čtvrt stoletím, ještě před digitální revolucí, se
Američan Bill McKibben rozhodl, že prověří schopnost
televize podávat objektivní informace o okolním světě.
Vyhledal tehdy největší kabelový systém v USA – Fairfax
County ve státě Virginia nedaleko Washingtonu D.C., který
měl sto tři programů. Potom zangažoval veškeré své známé a
příbuzné, aby mu pomohli nahrát program všech těchto kanálů
v průběhu jednoho dne, a to 3. května 1990. Naštěstí ne
všechny uvedené televizní kanály byly v provozu celých
dvacet čtyři hodin, některé z nich vysílaly jen šestnáct až
osmnáct hodin.
I tak trvalo šest měsíců, než tuto jednodenní dávku McKibben
zpracoval. Denně se díval až deset hodin a nevynechal nic –
ani šest církevních kanálů, čtyři kanály teleshoppingové,
ani devět tzv. public access kanálů, což byly kanály
veřejného přístupu, které kabelové společnosti musely
zřizovat pro veřejnost a neziskové organizace.
Svoje sledování přerušil jen jednou, když si vyjel v létě na
týden do hor. Na závěr pak vše sepsal a vznikly dvě navzájem
se prolínající zprávy. Jedna popisovala svět podle televize,
ta druhá si všímala světa podle jednoho dne prožitého v
přírodě na horách. Tak vznikla kniha Věk mizející informace
(The Age of Missing Information, Random House 1992).
Její hlavní poznání: Přes své výrazové možnosti a kvantitu
komunikačních kanálů televizní vysílání neodráží realitu
světa ve své komplexnosti, byť se o to některé televizní
programy snaží. Před devíti lety McKibben knihu doplnil o
zkušenosti s internetem a znovu ji vydal. Tahle kniha se
sice nezařadila do převratných děl mediální teorie, nicméně
čtenáři ji oceňovali kvůli osobním postřehům o tom, jak
televize a média vstoupily do našich životů.
Na tento experiment jsem si vzpomněl v nedávných dnech, v
době, kdy se vysílání veřejné služby ocitlo pod palbou
kritiky některých politiků včetně prezidenta. Doslova: „Můj
osobní názor zní, že Česká televize bohužel neplní svoji
veřejnoprávní funkci a stává se nejenom komerční televizí,
ale dokonce špatnou komerční televizí.“ Naštěstí toto
vyjádření Miloš Zeman na tiskové konferenci v Plzni uvedl
tím, že jde o osobní názor. Na názor má právo každý – řadový
občan i prezident. Kromě toho každý názor více než o
předmětné realitě vypovídá spíše o osobní zkušenosti s touto
realitou, která může být u různých lidí různá.
Bohužel jsou však tací, kteří svůj subjektivní názor na
vysílání veřejné služby vydávají za neprůstřelnou pravdu,
která je přece zjevná, neboť „každý to může vidět na vlastní
oči“, „většina si to myslí“, „je to prostě tak“ nebo „moji
voliči se mnou souhlasí“. Jeden nepovedený seriál Pečený
sněhulák, jeden nešikovný střih do projevu prezidenta nebo
jednu neodvysílanou či zkrácenou tiskovou konferenci
vydávají za důkaz toho, že Česká televize není nestranná, že
pracuje špatně, že její zpravodajství není objektivní a
vyvážené, že její program nepřináší nic, co by nebylo k mání
na komerčních kanálech, zkrátka že neplní své poslání
veřejné služby, za kterou si platíme, a proto by se jí
poplatky měly zkrátit.
Jak z výroční zprávy vyplývá, ČT v roce 2013 odvysílala na
svých pěti kanálech 37 826 hodin programu, premiér i repríz.
Aby McKibben poctivě vyhodnotil pořady posbírané v kabelové
síti za jeden den, potřeboval na to půl roku. Zhlédnout
premiérové vysílání ČT, které činí kolem sedmnácti tisíc
hodin ročně, by vyžadovalo dva roky života beze spánku.
Zhodnotit tuto produkci jedinou odsuzující větou, to věru
vyžaduje dosti odvahy.
Jenomže některé lidi nepřesvědčíte. Oni přece nejlépe vědí,
že Česká televize a Český rozhlas své poslání veřejné služby
neplní, nebo ho plní nedostatečně, protože ten a ten pořad
se jim nelíbil nebo byl špatný a protože tahle či jiná
zpráva byla jednostranná a nesdělila jim, co chtěli vidět a
slyšet. Chtít od takových lidí nadhled, schopnost
abstrahovat od jednotlivostí a zařadit svou osobní zkušenost
do širšího kontextu zkušenosti jiných lidí je něco podobného
jako žádat od příslušníka primitivního kmene, aby pochopil,
že země je kulatá. Vždyť on ji přece vidí rovnou a placatou.
Na vlastní oči. A všichni kolem to přece vidí stejně. |
